Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

7.            VÝZNAMNÉ SETKÁNÍ    aneb     TIMMERMAN  A  PROLETÁŘSKÁ REVOLUCE

Na počátku podzimu 1917 dokončoval Timmerman druhou verzi své absolutní teorie relativity. Jako jeden příklad si vybral fascinující poznatek o tom, jak rychle se s uprchnuvším létem prodlužují stíny. Ovládaje perfektně údaje o vzájemném vztahu délky stínu, zeměpisné šířky a roční doby, rozhodl se, že podnikne dvě průzkumné cesty. Nejdřív na jih, potom na sever. Získané zkušenosti hodlal zpracovat nejen vědecky, ale i umělecky. Konkrétně měl na mysli vynález tak zvaného stínového divadla. A tak se stalo, že si ze severněji položené Uppsaly jednoho dne udělal dvoudenní výlet na jih do Stockholmu.

V centru hlavního města ho upoutala budova označená písmeny PUB. Usoudil, že jde o zkratku anglického výrazu public house, tedy veřejný dům. Nejdřív obešel třikrát kolem v naději, že mu honem otevře vrata nějaká lepá děva, ale když se nedočkal, dodal si odvahy a vstoupil dovnitř. Teprve při pohledu na orientační tabuli zjistil, že to není to, co myslel, nýbrž nedávno vybudovaný moderní obchodní dům, který v názvu nese iniciály svého zakladatele P.U.Bergströma, tedy PUB. Aby si přiložil aspoň slabou náplast na silně zklamané očekávání, nenápadně se doplížil k oddělení dámského prádla. Tam chvíli vzrušeně přešlapoval před podprsenkou číslo čtyři, ale když na něj už druhá prodavačka vrhla tázavý pohled, začal simulovat, že hledá brýle. Potom předvedl mistrovsky provedenou hereckou etudu, ve které předstíral, že si nesprávně přečetl nápis, a s perfektně hraným pohoršením se od dámské podprsenky přesunul do pánských kalhot.

Tam jeho pozornost upoutal nazrzle plešatý mužík, který od kalhot zamířil k věšákům s obleky a začal žmoulat látku modrošedé vesty. Timmerman ho chvíli mlčky pozoroval a vtom se před jeho vizionářským zrakem objevila podivná hranatá budova na krvavě zbarveném náměstí, u ní stráže v exotických uniformách a pak nepřehledná fronta zimomřivě přešlapujících lidí. Když vidění zmizelo, přistoupil Timmerman k mužíkovi a představil se. Ten se několikrát konspirativně rozhlédl na všechny strany, pak si stoupl na špičky a spiklenecky zašeptal Timmermanovi do ucha: „Uljanov.“ Do ruky mu přitom nenápadně vecpal vizitku s písmeny VIL. Potom Timmermanovi důvěrně prozradil, že se chystá odstranit něco zahnívajícího. Použil přitom jakési cizí slovo na -ismus, které Timmerman slyšel poprvé, a nabyl proto dojmu, že mužík je velmi učený. Timmermanovi sice nebylo jasné, proč mužík na takovou špinavou práci potřebuje nový oblek, nicméně mu ochotně poradil a pomohl mu oblek vybrat. Mužík měl tři přání: za prvé – aby kalhoty nepřiskřipovaly v rozkroku; za druhé – aby do zapnuté vesty mohl pohodlně zasunout palce, a za třetí – aby se do levé klopy saka daly zastrčit srp a kladivo. To třetí přání se Timmermanovi zdálo být vrcholem podivínství. Nabídl mužíkovi, že mu půjčí svoje staré montérky s patřičně vytahanými kapsami, jenže ten si nedal říct a tvrdošíjně trval na novém obleku.

Když mu Timmerman pomohl splnit všechna tři přání, prohlásil mužík, že se  mu musí odměnit. Sáhl do svých starých, ošoupaných kalhot a vytáhl tři knihy přesně vyměřeného kapesního formátu. Ta první měla název O postavení ženy v kapitalistické společnosti. Je škoda, že se tento exemplář nedochoval, protože šlo o první verzi mužíkova vlastního rukopisu, navíc bohatě ilustrovanou jedním z autorových obdivovatelů. V Timmermanově deníkovém torzu se našla poznámka, že mezi ilustracemi byly -citujeme- roztomilé čuňačinky.

Druhá, velmi objemná kniha byla označena jako Kapital a před tím bylo ještě nějaké krátké slovíčko. Třetí sešitek byl silně ohmataný a levý i pravý okraj chyběly, takže se dalo přečíst jen …Communist Mani … . Timmerman se shovívavě usmál nad korektorovou neznalostí pravopisu, protože on už dávno věděl, že peníze se anglicky sice vyslovují mani, ale že se to píše úplně jinak. Timmerman nejdřív odmítal od mužíka cokoli přijmout. Prohlašoval, že od něj nevezme žádné peníze, ani ty komunistické, ale mužík se jen ušklíbl a vybafl: „Read!“, což potom ještě doplnil jaksi slovansky znějícím příkazem „Čitaj!“ Oba setrvali v několikavteřinové zdvořilostní potyčce, při níž mužík Timmermanovi vnucoval ušmudlané čtivo a ten ho zdráhavě odmítal, ale nakonec ještě s větším zdráháním přijal. Mužík se vsoukal do nového obleku, do kapsy zastrčil nástěnné hodiny a prohlásil: „Pará jéchať.“ Timmerman pochopil, že mužík spěchá na parník a ochotně ho doprovodil do přístavu.

Potom se odebral do pokojíku, který si na jednu noc pronajal v centru města. Nejprve pod matraci pečlivě uložil kapitál i to, o čem se domníval, že jsou to komunistické peníze, a pak se při sporém večerním osvětlení pustil do ilustrované četby o postavení ženy.

Hned druhého rána se vydal do nejbližší pobočky Nordické banky, hodlaje tam co nejvýhodněji uložit lehce nabytý kapitál. Bankovní úředník už chtěl zavolat urostlého zřízence, ale když se zahleděl do Timmermanova bezelstného obličeje, začal mu trpělivě vysvětlovat, že tenhle kapitál se u nich uložit nedá. Timmerman odešel hluboce zklamán, přesvědčen o tom, že banka nechce jeho kapitál přijmout kvůli jakémusi hloupému slovíčku das. Svoje naděje teď upřel ke knížce, o které věřil, že jsou v ní uloženy peníze. Řekl si, že u finanční hotovosti se nemá hledět na její původ a že třeba i špinavé peníze je možno použít k ušlechtilým cílům. Konkrétně měl na mysli ekonomickou stránku svého plánovaného stínového divadla, které hodlal zbudovat ve školním stínovém kabinetu.

Teprve když výtisk otevřel, zjistil, že na obálce je utržen levý i pravý okraj titulu. Celý název anglicky psaného pojednání totiž zněl The Communist Manifest. Jakožto celoživotní optimista ovšem Timmerman nepodlehl počátečnímu návalu pesimismu a řekl, si, že nějaký hloupý člen, i kdyby byl sebevíc fest, ho nemůže rozházet, a rozhodl se, že si knížku prolistuje. Jako spisovatelé byli uvedeni jacísi dva pánové, o nichž se Timmerman domníval, že jde o spoluvlastníky nějakého anglického obchodního řetězce. Při pomyšlení na podivného mužíka z předchozího dne jim dal zapravdu v tom, že Evropou obchází strašidlo. Pak ho upoutalo provolání k proletářům celého světa, aby se spojili. Zamyslel se nad tím, potom sedl a napsal pojednání, ve kterém dokázal, že autoři toho hesla došli k nesprávnému výsledku. Cestou k odstranění sociální nerovnosti přece nemůže být spojení proletářů. Celou noc psal, škrtal, muchlal, házel do koše a zase psal. V půl páté ráno zformuloval výsledky svých úvah do výzvy zdánlivě protichůdné, totiž Kapitalisté všech zemí, rozdělte se ! Ve čtvrt na šest v něm silná únava na okamžik potlačila celoživotní zásady nezištnosti a skromnosti a ďábelsky mu našeptala, že by mu autorství tohoto hesla mohlo vynést nejen slávu, ale i zisk, a tak přeškrtnul slovo „všech“ a upravil definitivní znění takto:

Kapitalisté některých zemí, rozdělte se !

Východiskem jeho úvah bylo konstatování, že když se spojí proletáři, z nichž každý sám nic nemá, tak i z celého spojení zase vzejde velké nic. Pro větší přesvědčivost ilustroval svoje tvrzení polským překladem oné výzvy ke spojení proletářů. Je zjištěno, že použil nejnázornější verze Holé dupky, hup do kupky !

Jestliže se naproti tomu úspěšní kapitalisté rozdělí s ostatními, bude toho dost pro všechny. Timmermana opět přepadl pocit, že teď závisí osud světa na něm. Prudce zatoužil sdělit svůj objev onomu mužíkovi, který se předchozího večera odebral v novém obleku na parník. Jenže ten už pokračoval ve své tajné cestě do carského Ruska. A tak došlo hříčkou osudu k tomu, že dotyčný neměl možnost seznámit se s Timmermanovou opravenou verzí a za pár týdnů nato se pustil do nějaké krvavé šarvátky u jakéhosi zimního paláce, přičemž tvrdošíjně hlásal větu o spojení proletářů. Kdyby býval stejně tak vehementně prosazoval timmermanovské snahy o rozdělení kapitalistů, mohl běh světa po celé další století vypadat úplně jinak.

Timmerman už ovšem o dalších osudech mužíka ze stockholmského obchodního domu PUB neměl ponětí. O jakési krvavé rvačce u nějakého paláce se sice později dočetl ve večerníku Aftonbladet, ale vůbec ho nenapadlo spojovat svého náhodného známého s iniciátorem pranice, když ten navíc vystupoval pod nějakým podivným alias. Kdyby v té době byla dokonalejší reprodukční technika, byl by na fotografii určitě poznal svého muže podle obleku. Mimochodem, Timmerman později zpracoval ono setkání literárně, ve své sbírce Ohlasy písní česko-švédských. Z celé sbírky se bohužel podařilo objevit jen tyto dva verše:

V té zemi za polárním kruhem

jednal jsem s jedním se soudruhem.

 Je jasné, že báseň byla psána v duchu silné nadsázky, protože za polárním kruhem leží jen část Švédska.

 

 

 

 

8.         VÝZNAMNÉ  SETKÁNÍ  ČÍSLO  DVĚ         aneb           MISTR  A  FILMOVÁ  HVĚZDA 

Po noci probdělé v hotýlku hlavního města se Timmerman přichystal na návrat do místa svého dočasného umístění, tedy do Uppsaly. Zrovna když s úsměvem na tváři se zabaleným tlumokem na zádech vyšel na chodník, nastal další historický okamžik, který měl tentokrát hluboce poznamenat dějiny světové kinematografie. Před známým obchodním domem, přesně v místě na rohu náměstí Hötorget a ulice Kungsgatan, k němu přistoupila útlá dívenka s výraznýma očima a s neméně výraznou zpěvnou středošvédskou intonací se zeptala, kolik je hodin. Timmerman se proti očekávání nepodíval na hodinky, jejichž řetízek se mu pohupoval u kapsičky zapnuté vesty, nýbrž na tazatelku s rozepnutým kabátkem, která se pohupovala na dospívajících nožkách u okraje chodníku. Timmerman na otázku nereagoval odpovědí, ale zase otázkou. Zeptal se doslova: „Jak se jmenuješ?“ Dívenka na něj vylekaně pohlédla a pak špitla: „Greta Gustavsson.“ Timmerman pokýval hlavou, načež vytáhl kalendář, který předešlého dne dostal v bance jako cenu útěchy za svůj finanční neúspěch. Chvíli v  něm listoval a když našel písmeno , řekl dospívající dívce: „Tak to máš ještě tři roky času. Ale hlavně se nezapomeň přihlásit, až v tomhle domě budou shánět prodavačku.“ A galantním gestem granda ukázal na nápis PUB. Potom dodal: „Já tě sem v pravý čas přijdu objevit jako hvězdu první velikosti pro stínové divadlo.“ Nesmělá dívenka znatelně vykulila výrazné oči a dala se na ústup.

Timmerman přešel ulici, opřel se o zeď nedaleké restaurace a upřeně zíraje do svého zápisníku na fascinující písmeno G, připojil k němu další čtyři písmena, náhodně vybraná, a zkombinoval je do slova GORBA. Po chvíli přemýšlení zavrtěl zamítavě hlavou a k tomuto jménu připojil futurologický letopočet 1985-1991. Pak písmenka několikrát prohodil a teprve když dospěl ke kombinaci GARBO, pocítil, že to je to pravé umělecké příjmení pro švédskou dívku Gretu. Sklapl zápisník, pohlédl na příruční kompas kombinovaný s píšťalkou a vyrazil na sever.

Tady je nutno připojit malou vysvětlivku. To, že slavná Greta Garbo byla před svým vzestupem k hollywoodské slávě zaměstnána pod svým skutečným jménem Greta Gustavsson ve stockholmském obchodním domě PUB, i to, že si v tomtéž domě ruský revolucionář koupil oblek, ve kterém později otřásl světem natolik, že se třese ještě dodnes, jsou historicky dokázaná fakta. Slavné herečce byl později v obchodním domě vybudován koutek s jejími fotografiemi a několika předměty, které používala. Profesionálnímu revolucionáři tam žádná výstavka věnována není, ale o nákupu jeho obleku se běžně ví. Skutečnost, která byla až dosud před veřejností pečivě utajována, je podíl činnosti Mistra Görana Timmermana na uvedení obou osob do světové historie.

Když Timmerman po svém setkání s budoucí Gretou Garbo minul poslední domy nejsevernějšího stockholmského předměstí, slunce po jeho levici se už výrazně sklonilo k zemi a on s hřejivou rozkoší pozoroval prodlužující se stíny. Náhle na něj přišlo silné tvůrčí puzení, a tak usedl pod kmen mohutného smrku a dal se do psaní druhého dílu svého pojednání o absolutní teorii relativity. Jedna z kapitol celého rozsáhlého díla později vyšla v beletrizované podobě filozoficko-cestopisného literárního útvaru pod názvem  V zemi, kde ráno již znamená večer. Po velkém úspěchu později napsal ještě pokračování pojmenované V zemi, kde večer již znamená ráno. Každá z obou kapitol nesla doporučení, zda jde o čtení na zimu, nebo na léto.

V Uppsale se Timmerman zastavil jen naskok. Stačil vyměnit ponožky a pár slov se svými žáky. Na dotaz, zda se názvem německý ovčák může označovat jen pes, který skutečně hlídá ovce, odpověděl v lingvistickém časopise svému premiantovi vědecky fundovaným  článkem, ve kterém prosazoval, aby se pro pojmenování psa, který hlídá soby, používal výraz švédský sobák. Toto slovo se zkomoleně ujalo jen v jednom jazyce, ve tvaru sobáka.

Během následujícího odpoledne MGT pečlivě připravil svou výpravu k severnímu pólu. Byl si samozřejmě vědom toho, že pól byl už dávno dobyt jeho slavným předchůdcem, a tak se plně soustředil na jeden opomíjený dílčí problém. Jelikož naplánoval výpravu na dobu, kdy se na pólu vůbec nestmívá, uvědomil si, jaké záludnosti v sobě může skrývat trvalé světlo a jak by to mohlo negativně ovlivnit psychiku polárníků. Jako prevenci proti jasnomyslnosti složil píseň Polární den. Z ní se dochovalo následujících osm veršů:

Polární den jeden je jen,

ale je příslušně dlouhý.

Pastýři stád nemůžou spát,

pod každým okem maj šmouhy.

 

Ba i ti odolní Švédové

v koncích jsou v zemi té ledové.

Čech ale náladu neztrácí,

ten umí chrápat i při práci.

 

Pod tím je zapsána poznámka: A VOKÁT PIL Z MÁMOT. Jen pro jistotu byl o rozbor požádán jistý nezávislý vědecký ústav. Nejmodernějšími chemickými a grafologickými rozbory obou čárek na písmeně á bylo bezpečně prokázáno, že autor písňového textu i podivného dodatku je zcela nesporně totožný s autorem onoho pověstného jednopísmenného telegramu odeslaného do pražské nádražní restaurace – zvláště když se u této poznámky opět objevuje známý obrazec

 

 

 

 


Zmocnilo se nás podezření: Není onen Vokát totožný s hlavní postavou našeho příběhu? Zde už se nelze alibisticky vyhýbat položení zcela zásadní identifikační otázky. Jaký je vlastně vztah mezi třemi postavami, to je a) Timmermanem, b) mužem T., který po sobě po konzumaci tří malých sodovek v pražské nádražní restauraci z neznámých důvodů zanechal na účtence z registrační pokladny onen dosud nerozšifrovaný obrazec, c) tajemným Vokátem? Jak ještě uvidíme, v torzovitých zápiscích našeho Mistra se o Vokátovi objevují na různých místech na první pohled nijak vzájemně nesouvisejících glosy. Zdánlivě bezvýznamná okrajová poznámka Britty Svenssonové nás přivedla k významnému závěru, že oním mužem s jizvou s největší pravděpodobností byl podivný návštěvník pražské nádražní restaurace. Záhadou zůstává, proč náš muž T. nepoužíval svoje skutečné jméno, tedy Vokát, a proč po celou dobu svého exilu ve Švédsku důsledně vystupoval pod pseudonymem Göran Timmerman, občas doplňovaným o akademický titul Mistr, tedy Mistr Göran Timmerman, pro stručnost někdy v akronymické zkratce MGT.

Když jsme později nacházeli další zmínky o tomto pozoruhodném géniovi, váhali jsme, jak ho máme nazývat. Pak jsme se shodli v názoru, že dotyčný zřejmě měl nějaké důvody pro ukrytí své identity. Po poradě s odborníky Historického odboru Úřadu pro ochranu osobních údajů jsme se usnesli, že budeme respektovat rozhodnutí našeho muže, a při veškerých dalších zmínkách o jeho působení ve Skandinávii ho systematicky označujeme tak, jak si to on sám přál, tedy Timmerman. Jméno Vokát, prozatím známé jen našemu badatelskému týmu, jsme si tajně šeptali výhradně mezi sebou, a to ještě pouze za dlouhých zimních severských večerů, navíc za zavřenými dveřmi, při psím vytím vycházejícím ze dvorku našeho souseda Strömberga. 

 

Kapitoly:    9 a 10

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz