Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

5.          DŘÍVKO PO DŘÍVKU        aneb    REKONSTRUKCE

Když jsme se z tohoto objevu vzpamatovali, pustili jsme se do další mravenčí práce a dřívko po dřívku jsme skládali mozaikově tesaný obraz evropského titána. (Úmyslně zatím skromně říkáme „evropského“. K označení „světového“ se dostaneme o řadu kapitol později, až po ověření dalších relevantních údajů.) V uppsalském domově důchodců se nám podařilo najít prapravnuka jisté paní Holmbergové, v jejímž podkroví Göran Timmerman bydlel. Od ní jsme se dověděli, že na otázku o podnájemníkově národnosti praprababička (morfars farmorviz její portrét v dříve uvedené genealogické tabulce) odpovídala, že Göran Timmerman se cítil být sjednoceným Evropanem. Mluvil prý srozumitelnou němčinou, ale za svoji mateřštinu považoval jakýsi exotický jazyk, kterému stará dáma říkala „böhmisk-mährisk”. Praprababička se údajně snažila svého podnájemníka přemluvit, aby ji do tajů onoho jazyka zasvětil, ale on svou neodbytnou bytnou zpočátku odbýval nejapnými výmluvami. Dodejme, že my osobně s tímto přívlastkem nesouhlasíme. Když jsme konkrétní znění některých výmluv slyšeli, považovali jsme je za docela japné. Timmerman se podle našich výzkumů choval naprosto racionálně, jestliže teprve později připustil, aby se ona dáma stala řádnou studentkou a významnou oporou jeho katedry.

Povzbuzeni tímto úspěchem, pustili jsme se do dalšího bádání, ve kterém od té doby neustále pokračujeme. Základní charakteristiku onoho nevšedního muže jsme s definitivní předběžností shrnuli takto:

Za prvé: Göran je běžné švédské křestní jméno. (Písmeno g se zde vyslovuje j, stejně jako třeba v názvu města Göteborg.) Zda dotyčný timmerman už s tímto jménem přišel, nebo zda ho začal užívat až ve po svém příchodu na sever, to není doloženo.

Za druhé: Jde nesporně o geniální světovou osobnost českého původu, dočasně umístěnou ve Švédsku, jejíž význam se téměř zdaleka blíží jisté historické postavě podobného jména. Jakýkoli další vztah mezi oběma veličinami se zatím pohybuje v rovině spekulací. Nějaké zkratkové závěry si může dovolit bulvární tisk a soukromé televizní stanice. Pro seriózní vědu je to nepřípustné. Okrajově bychom chtěli upozornit, že objevitelé díla českého velikána nutně museli počítat s tím, že se za čas vyrojí stovky různých epigonů a plagiátorů. Výsledky našeho bádání tento předpoklad plně potvrzují.

Za třetí: V časových a místních údajích o Mistrově životě a díle je nepředstavitelně hrozný, přímo neuvěřitelně velký -a nebojme se použít to slovo- nepořádek. Zmínky o Timmermanově působení se objevují tu ve Švédsku, tu v českých zemích, a také všechno přesné datování je jen velmi přibližné, což se výrazně odráží i v celém našem dalším referování o této pozoruhodné osobě. Každý literární vědec naše poznámky nutně označí za nemožný žánrový slepenec. Nezapomeňme ovšem, že takto se dá charakterizovat i reálný život převážné většiny lidských bytostí.

Bezpečně je prokázáno, že Timmerman suverénně ovládal češtinu a že důvěrně znal i místopis českých zemí. Svědčí o tom mimo jiné řada zápisů v několika kompletních torzech jeho deníkových záznamů. Tak například pod názvem „Z Českého ráje“ Timmerman uvádí toto půvabné čtyřverší:

Svlečen a bosky

zdolával Kost.

Když našel Trosky,

měl toho dost.

V pravém dolním rohu této deníkové stránky je velkými písmeny malých rozměrů přičiněna nenápadná poznámka VOKÁT PIL. Napadlo nás, že při toulkách Českým rájem doprovázel Timmermana jakýsi Vokát, který holdoval neřesti, ve Švédsku omezované prohibičními zákony. Nebylo nám jasné, zda Timmermanova glosa o jeho nám neznámém známém je míněna jako obdiv, či jako odsouzení oné činnosti, případně zda jde o pouhé věcné konstatování. Tuto zmínku bychom už málem pominuli jako zcela irelevantní, kdyby k ní nebyl přikreslen onen povědomý obrazec:

 

 

 

 


Uvědomme si, že jméno Vokát je dost neobvyklé. Kolik jeho nositelů najdete třeba v úřední matrice pražských obyvatel nebo v přehledu všech českých současných i bývalých poslanců těšících se doživotní imunitě? Že by všichni úmyslně skrývali svou identitu?

Zašli jsme znovu do příslušného archivního oddělení. Dočasná správkyně nám ochotně zapůjčila další krabici – a tam nás čekalo ještě větší překvapení. Ve stohu odřezků jsme objevili horní část oné fotografie, tentokrát ovšem se zřetelným nápisem přes prsa.

 

 

Je jasné, že při zhotovování definitivní verze plakátu propagujícího výstavu Larse Larsena byl vyretušován zcela zřetelný výmluvný nápis VOKÁT PIL a byl primitivně nahrazen nicneříkajícím bílým pruhem. Ale proč? Byl to rozmar fotografa a organizátora výstavy, zásah prohibičního cenzora, nebo to snad bylo provedeno na výslovné přání portrétované osoby?

Při své výzkumné činnosti jsme velkou pozornost věnovali otázce, čím se Göran Timmerman během svého švédského pobytu zabýval. Předběžný výsledek našeho průběžného vědeckého zkoumání je možno definitivně formulovat tak, že hlavní náplní činnosti tohoto muže bylo vědecko-pedagogické a osvětové působení v nejširším slova smyslu. Jak uvádí Karel Čapek, další z největších Čechů, ve své Cestě na sever, studenti Uppsalské univerzity se sdružují do tak zvaných „národů“, označených názvy jednotlivých historických krajů Švédska. Ke známému „učiteli národů“ Komenskému tedy můžeme plným právem, a zcela bez uvozovek, přiřadit i Timmermana.

Když se jednou Timmermanova uppsalská bytná náhodou u pekaře Lundgrena zmínila o svém podnájemníkovi a jeho podivné mateřštině, zaslechl ji tajemný sponzor z Bahamských ostrovů, který právě kupoval kontinentální chléb pro svého přítele pobývajícího momentálně na jiném exotickém souostroví. Mecenášské pudy obou pánů zrovna hledaly vhodný objekt své dobročinnosti. Osobní poradce onoho sponzora ihned navštívil Timmermana v jeho komůrce a nabídl mu, že specielně pro něj zřídí katedru jeho mateřského jazyka. Timmerman si vzal dva dny na rozmyšlenou a tři slovníky ze svého tlumoku. Když náhodou zcela nechtěně zahlédl výpis ze sponzorova konta u peněžního ústavu s podivným názvem IPB-Kampelička, řekl potom své ja, ke kterému dospěl přes maďarské igen z českého ano. Následovně potom několik let pak přednášel svoji českou mateřštinu a jako skromný soukromý vysokoškolský pedagog veřejně proslul originálními vyučovacími metodami. K tomuto tématu se ještě vrátíme.

Prozatím jen pro zajímavost uveďme jeden z dílčích poznatků našeho bádání, že Timmerman se neomezoval na spisovnou češtinu, ale do učebních osnov systematicky zařazoval i praktickou dialektologii. Tak v jednom semestru se zaměřil výhradně na hanácké nářečí, v dalším na chodské, potom zase své žáky oslovoval „ty žižkovskej pepíku“ a v souladu s tím používal i příslušnou jazykovou varietu. Nespornou předností této metody byla skutečnost, že Timmerman nemohl být obviňován z pragocentrismu. Drobná nevýhoda spočívala v tom, že se absolventi studia češtiny z různých semestrů nebyli schopni mezi sebou česky domluvit. Při abiturientských setkáních tak Timmerman byl často nucen působit jako česko-český interdialektový tlumočník. Ostatně svého tlumočnického poslání se nevzdával nikdy. Svůj pověstný tlumok odkládal na židli jen na noc, pokud zrovna nespal na břiše.

            Jedním z dochovaných konkrétních výsledků vyučovacích postupů je torzo kroniky, jejímž autorem je švédský student perfektně ovládající chodský dialekt. Dílo nese název „Hu nás v Huppsale“. Jiný Timmermanův žák vynikal v překládání z češtiny do švédštiny a okamžitě zase zpátky. Zvláště úspěšné byly Nerudovy Malostranské povídky. V zájmu vědecké objektivity je ovšem nutno vyslovit určité pochybnosti, zda překladatel Nerudovu knihu skutečně četl. Švédské slovo „berättelser“ sice opravdu česky znamená „povídky“, ale jako celek zní název díla přece jen trochu divně: Pissoarberättelser.

Kdy a jak Timmermanova vědecko-pedagogická kariéra na univerzitě v Uppsale skončila, to se zatím nepodařilo objasnit. Nelze bezpečně prokázat, zda to nějak souvisí se zápisem ANO: VOKÁT PIL, který byl objeven na spodní straně horní zásuvky jeho psacího stolu. Za jistou lze pokládat skutečnost, že to dotáhl na pozici mimořádně úspěšného řádného profesora a že dost těžce nesl, když své působení musel ukončit. V jeho deníku najdeme doslovný záznam: „Nejvíc mě mrzí, že se mi na švédské univerzitě nepodařilo udržet českou stolici.“

 

 

 

 

6.          ŠKOLA HROU  aneb  NEJSOU MALÉ ROLE                       

Timmerman vzal doslova heslo „škola hrou“, které kdysi razil jeden z jeho již zmíněných předchůdců. A tak zasvěcoval svoje studenty nejen do tajů českého skloňování a časování, ale snažil se jim názornou formou přiblížit i nejdůležitější české reálie. Jeho internacionální patriotické smýšlení se projevilo, když své žáky vyučoval karetní hře, kterou z didakticko-vlasteneckých důvodů nazýval manželství. Podle dochovaných svědeckých výpovědí je zcela jasné, že šlo o kratochvíli, která se v českých salonech provozovala pod počeštěným francouzským názvem mariáš. Také nehezký germanismus flek nahrazoval Mistr pěkným českým zvoláním Skvrna! Zde ovšem vznikl problém. Švédští studenti, důrazně nabádaní svým učitelem k pečlivé artikulaci, měli nesmírné potíže s tolika nahromaděnými souhláskami, a toto slovo vyslovovali velmi pomalu, často prakticky hlásku po hlásce. Mistr nakonec došel k závěru, že takhle to nejde, což ve svém deníku vyjádřil konstatováním, že participovat na takovéto simplifikující puristické bohemizaci je absolutně absurdní. Zde je nutno podotknout, že ho trochu zviklaly i dotazy, proč je název hry odvozen od jakéhosi obskurního vztahu krále ke klukovi. Nerozlučná dvojice bystrých premiantů Jonas Svensson a Sven Jonasson dokonce přišla s iniciativním návrhem, aby se hlášení čtyřicet nahradilo výrazem registrované partnerství.

Od následujícího semestru zařadil do osnov jednodušší hru s názvem Prší. Ani toto řešení nebylo právě tím nejšťastnějším. Horliví žáci ve snaze o vyslovení jména hry totiž strašlivě prskali, takže v několika minutách vypadala karetní sada, jako kdyby se přes ni právě přehnal skutečný lijavec. Vyučující okamžitě provedl pružnou úpravu osnov a od té doby se svými žáky hrál jenom Vole lehni. Tohle se mistrovým učedníkům dobře hrálo i vyslovovalo. Hra se jim zalíbila tak, že hned na začátku každého semináře žadonivě vítali svého učitele přátelskou výzvou „Vole, lehni!“ Zavedení této hry mělo i další pozitivní důsledky. Když se žáci dostali na několikatýdenní stáž do Prahy, byli nesmírně potěšeni, že skoro na každém kroku slyší ono tak důvěrně známé slůvko „vole“. Libovali si, že tak dobře rozumějí, a na zaslechnutí tohoto slova hbitě reagovali imperativem „lehni“. Po návratu domů vypravovali svým známým, jak si krásně popovídali se spoustou neznámých lidí a jak Češi vždy ochotně v konverzaci pokračovali. Na cizincovu odpověď „lehni“ totiž Čech reagoval novým „vole“, takže se často uskutečnilo větší množství úspěšných replik. Konverzaci obvykle ukončoval český partner, s mávnutím ruky a s posledním rezignovaně intonovaným „vole“.

V souvislosti s karetními hrami se v Timmermanových pedagogických zápiscích opětovaně objevuje poznámka NEŽ NES, VOKÁT PIL. Tuto skutečnost je možno interpretovat jako Mistrovo sebekritické přiznání, že se jmenovaný před vynesením karty posiloval nějakým nápojem.

O jedněch prázdninách Timmermanovi došlo, že mu došla inspirace, a okamžitě se rozhodl, že si pro ni inkognito dojede na český venkov. Úspěšný výlet popsal ve svém deníku na šestnácti stranách. Z nich se bohužel dochoval jen pravý dolní okraj prázdné strany dvacet sedm. Tam je, opět malými velkými písmeny, zapsáno: AVE, VOKÁT PIL.

Po návratu napsal Mistr během dvou nocí trojici jednoaktovek s názvy Přeskok,  Náskok, Úskok a Poskok. Celá tato úsměvná dvojdílná pentalogie je spojena jednotící centrálně-okrajovou postavou profesionálního vysokoškolského podučitele a amatérského divadelního diletanta Karla.

Kromě vlastní tvorby Mistr Göran Timmerman tahal do svých dramatizací i české klasiky. Svoje vlastenecké přesvědčení přitom nedával najevo nějakým lacině proklamativním způsobem, ale snažil se, aby divák sám aktivně dospěl k souznění s autorovým záměrem. Tak stačilo pouhé vylepení plakátů na Timmermanovu novinku Ve stínu pípy, a každý hned zasvěceně zareagoval slovy „Nojo, Čech!“ Povzbuzen úspěchem, vychrlil MGT v rozpětí dvou týdnů tři futurologická díla. Prvním z nich byla opera Výlet pana Broučka do období budování rozvinuté postkomunistické společnosti. Krátce potom následovala zpěvohra Písně otroka s ústředním hitem Teď už máme, co jsme chtěli. Závěrečná část trilogie byla zřejmě inspirována Lešetínským kovářem. Původně její název zněl Podkarpatský krejčík, ale později byl modernizován na Důchodce z Vysočiny. S velkou odezvou se setkalo i zpracování českých národních pohádek. Dospívajícím dívkám byla určena didaktická pohádka  Princezna Banene. Ve virtuálně dochovaném rukopisu tohoto půvabného dílka je uvedena poznámka  A VOKÁT PIL Z POHÁRU H.

Když jednou do Uppsaly zabloudili dva příslušníci švédské pobřežní stráže, kteří se rozhodli, že se volném čase rozšoupnou ve vnitrozemí, Timmerman výhradně pro ně sepsal hru Tuleňohlavci. On sám ve své hře ztělesnil jedinou postavu dramatu, lidového hrdinu Losinu. V této roli využíval především mimořečové vyjadřovací prostředky a textovou část omezil na zvolání: Do roka a do dne! Oba námořníci si tuhle patetickou výzvu opakovali při návratu ke svému útvaru a hru vřele doporučili svým kamarádům – s důvěrnou informací, že je Mistr po představení pohostil v herecké šatně vynikajícím nápojem, z jehož názvu si zapamatovali první tři slabiky sli-vo-vi. Když ovšem za rok dorazil do Uppsaly organizovaný zájezd celého útvaru pobřežních hlídek, došlo k oboustrannému rozčarování. Diváci se cítili být ošizeni o umělecký zážitek, když místo napjatě očekávaného zvolání Do roka a do dne, které se mezitím u jejich jednotky stalo služebním heslem, uslyšeli z Losinových úst pouze Do roka, i když přednesené s patřičným patosem. Z hlediště se ozýval ostrý pískot a důrazné požadavky, aby Losina přednesl výzvu celou, v nezkrácené verzi.

Timmermanovi nezbylo, než aby svlékl tulení kožich a z hlavy sundal losenici, a když takto vystoupil ze své divadelní postavy, předstoupil ve své civilní podobě před nespokojené diváky a trpělivě jim začal vysvětlovat, že je právě přestupný rok a že by původní Losinova výzva ztratila svůj realistický efekt. Na toto zdůvodnění ovšem pobouření námořníci odmítli přistoupit a tvrdohlavě vyžadovali druhou část hesla. Timmerman zase odmítl ustoupit, ale spiklenecky na celý útvar zamrkal a požádal námořníky, aby nastoupili ke svým člunům, zaparkovaným před budovou. Sám pak před ně předstoupil a před sebe postavil na jednom dvoukoláku dovlečených dvanáct bas lahví a jeden papírový pohárek. Naplnil kelímek, přistoupil k prvnímu muži v řadě, konspirativně na něj zaškubal obočím a zvolal: „A do dna!“ Námořníci se nechali chytit do Timmermanovy rafinované artikulační pasti (TRAP) a domnívali se, že jde o požadovaný zbytek hesla. Ochotně na takový herecký projev přistoupili. Přistupovali k Timmermanovi jeden po druhém, každý přijal nově nalitý pohárek, vyslechl výzvu „A do dna“ a obrátil obsah do sebe. Nápoj se jim sice nezdál tak lahodný, jak ho vylíčili jejich kamarádi, avšak jeho říz pocítili hned vzápětí. V pěticích se dali do klusu zpátky k budově a během následující půlhodinky s kolektivní disciplinovaností strategicky obsadili všechny toalety. Z názvu nápoje si ti zdatnější zapamatovali slabiky pro-jí-ma. Ti méně odolní zvládli pouze první dvě slabiky.

Jen okrajově zde dodejme, že na základě důkladného srovnávacího etymologického výzkumu jsme došli k závěru, že anglické slovo „trap“, které po procesu rozšíření sémantického pole dnes odpovídá českému „past“, bylo původně vytvořeno jakožto akronymum právě z označení Timmermanovy rafinované artikulační pasti.

Protože si Timmerman nebyl jist, jak budou členové pobřežních hlídek reagovat po nucené laxaci a následné relaxaci, zdramatizoval narychlo populární Polednici, ve speciální verzi pro uniformované diváky. Tady uspěl na celé pobřežní čáře. Neměl sice čas na nějakou podstatnější adaptaci, svou genialitu však projevil tím, že v jeho úpravě pronáší výzvu „Hrej si, tu máš kohouta“ nikoli matka ke svému nenasycenému dítěti, nýbrž muž ke své nenasytné ženě. Tato scéna měla u námořníků nepopsatelný úspěch.

Podle ne zcela ověřených zpráv byl Timmerman právě kvůli zmíněné pasáži předvolán ke své představené, mimochodem v té době první ženě v tak významné funkci. Není zcela jasné, zda se dotyčné dámě ona výzva tak líbila, či naopak, a není nic známo o průběhu jednání. Dochoval se pouze lakonický komentář o výsledku schůzky. Jeho autorem byl jeden z Timmermanových žáků, který poznamenal doslova: Vyřídili si to spolu mezi čtyřma nohama.“

I když tento výrok může někomu znít velmi pikantně, je nutno si položit otázku o jeho výpovědní hodnotě. Zde nám pomůžou poznatky o Timmermanových vyučovacích metodách. Při výkladu české gramatiky důsledně uplatňoval ryzí strukturně-formální princip. Tak při skloňování českých podstatných jmen stále vštěpoval studentům tvary očima, ušima, rukama, nohama  v jediné souvislosti. Na studentech pak požadoval, aby tyto duálové tvary spojovali s přídavnými jmény, zájmeny a číslovkami. Přitom jako správné hodnotil ty příklady, ve kterých nebyly žádné gramatické chyby, bez ohledu na obsahovou stránku. Tak byly za výborné považovány kombinace svýma rozvedenýma ušima, oběma křiklavýma nohama, vlastníma cizíma rukama, svýma nahluchlýma očima. Poznámku onoho studenta o vyřízení záležitosti mezi čtyřma nohama je tedy nutno brát s rezervou. Nedá se vyloučit, že dotyčný sice perfektně ovládal české tvarosloví, ale že si klidně mohl plést názvy různých tělesných částí.

Naprosto pravdivý je naproti tomu Timmermanův výrok, který brzy vešel do povědomí všech divadelníků celého světa. V souvislosti s plakátováním svých her byl Timmerman ekonomickým oddělením univerzity důrazně požádán, aby k malování reklam laskavě nepoužíval obrovské role balicího papíru, které byly na chodbě připraveny na přikrytí inventáře před chystaným malováním učeben.. Mistr sice souhlasně přikývl na námitku o nadměrné velikosti použitých rolí papíru, ale vzápětí dodal na vysvětlenou svou slavnou jednovětou obhajobu, kterou světové encyklopedie uvádějí pod označením Timmermanova věta: „Nejsou malé role!“

 

Kapitoly:    7 a 8

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz