Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

35.            LIPTÁKOVSKÝ HAVRAN     aneb     ŠIFRA BÁSNICKÁ

Naše přebírání nepřeberného množství psaných i tištěných písemností nalezených v drahocenné plastové tašce neustále pokračuje. Za dosud nejvýznamnější objev považujeme uhrančivě přitažlivou básnickou skladbu v osmnácti strofách. Byla napsána ptačím brkem písmem Times New Roman na rubu zmuchlaných a polorozpadlých útržků futuristické kroniky proslaveně utajované obce. Jméno vesničky autor důmyslně zašifroval v zápatí účtenky z hostince U Sirotků do této interogativní dedikace: VÍ-LI PTÁK O VĚCI VÍCE ?

 Podle nepotvrzených indicií se zdá, že v minulosti byl text po jistou dobu uchováván ve virtuálním Památníku neznámého mistra (PANEMIS). Některé dílčí prameny dokonce ukazují na výtrysk z tak zvané Škubavé Mistrovy veršotepny (ŠMV).

Vzhledem k třaskavé rozervanosti syžetové fabule tohoto matematicko-poetického díla se prozatím zdržujeme jakékoli analýzy či syntézy. Pouze nesměle nadhazujeme téma k zamyšlení: Překlad originálu, nebo originál překladů? (A s laskavě humornou potutelností dodáváme: VOKÁT PIL ?)

Akorát na okraj prozradíme, že než se nám podařilo ty nemožně rozbordelené puclíky seštelovat dohromady, tak jsme si furt říkali: „Ty brďo! What a puzzle!“

Laskavě trpělivému čtenáři prezentujeme dílo bez dalších komentářů.

 --------------------------------------------------------------------

HAVRAN Z LIPTÁKOVA

 

Kdysi, v předpůlnočním čase, u počítače jsem zase

seděl, na němž valila se spousta bajtů ze všech stran.

Na mé dveře znenadání ozvalo se zaťukání,

jako když mě někdo shání. Nebo jsou to křídla vran?

Slyším zvenku lidské kroky, nebo jenom ťapot vran?

Jsem snad někým špehován?

 

Ačkoli jsem neměl v plánu s havranem si poplést vránu,

kolik hodin chybí k ránu, počítal jsem, vylekán.

V pusté prosincové noci uchvátil mě silnou mocí

respekt před géniem loci slavných liptákovských bran.

Podivný mě přepad pocit, posel z liptákovských bran

jak by přišel nečekán.

 

Ruku přiložil jsem k uchu, abych zahnal klamy sluchu.

Byl jsem zmaten z toho ruchu. Nejsem žádný bonviván,

noční klid je pro mě rájem, pravidelně platím nájem.

Kdo by tedy moh mít zájem o můj skromný apartmán?

Koho může touhle dobou zajímat můj apartmán?

Probobše! Kdo je ten pán?

 

Energie do mě vjela, zdvořile se zeptám zcela:

„Co jste chtěl? Či co jste chtěla? Pardon, byl jsem zadumán.

Nepamatuju si ani, jestli jdete na pozvání.

Prosím, proneste své přání. Chcete dveře dokořán?“

Je to sice nerozumné, přesto mám už dokořán.

Tam však nikdo neschován.

 

Lehkovážně do tmy zírám k mlčenlivým černým dírám.

Svazek slavných spisů svírám, rozvíjím svůj dávný plán,

chystaný už dlouhá léta. Za větu se klade věta

výminkáře Padevěta, kmeta z liptákovských bran.

Ozvěna mi opakuje: Je-li z liptákovských bran,

jak má býti nazýván?

 

Tápavě se zase radši vracím k svému počítači.

Na něm zvláštní zjev se zračí, z dévédéčka stahován.

Obtížně se tomu věří: Civím na muzeum peří

v malé vísce v Pojizeří, kde je jeho hlavní stan.

Ano, to je ono místo, kde má navždy hlavní stan

ten, kdo gigantem je zván.

 

Abych zahnal pochybnosti, beze strachu, beze zlosti

okenici s galantností uvolnil jsem z ostrých hran.

Vtom se u mě v obýváku, vcucnut vírem vzdušných tlaků,

octnul kdosi letem ptáků, přímo na můj notebook hnán.    

Vedle myši posadil se, virtuálním pudem hnán

Pták to není. Je to pán.

 

Havrana jsem čekal, ptáka. Jenže on nic nezakráká.

Tahle hříčka, ta mě láká. Že by s ní byl nesehrán?

To už po mně mrká okem na stolečku nevysokém.

Ví, že nejsem jeho sokem. Já jsem učeň, on je pán.

Jen jsem před displejem ztuhl. Pak jsem hlesl: „Vy jste pan …?“

On řek: „Jára Cimrman.“

 

Apaticky mne si vousy, jak když pták si zobák brousí.

Epigoni ať už jdou si. Už jsem jimi utahán.

Přesto uvažuju schválně: Reálně či virtuálně

v mojí obývací spálně objevil se, nečekán?

Tak či onak ale platí: Vítán, i když nečekán,

je tu Mistr Cimrman!

 

Liptákov je jenom jeden, jako Olymp, Řím či Eden,“

řek jsem, zvědavostí veden. Bude hovor navázán?

On mé snahy jistě všim si, začít konverzaci čímsi,

přesto od okenní římsy mlčky hledí zadumán.

Vybízí mě k monologu, sám jen sedí zadumán,

Mistr Jára Cimrman!

 

Edgar Allan odpustí mi, dál že kráčím slovy svými, 

že si přidávám i rýmy, směšnou pýchou nadýmán,

a že autor těchto řádků v každé strofě na začátku

kvůli zamezení zmatků písmenem byl signován.

Já vím dobře, že to víte, kdo je tady signován,

you know, my dear Cimrman.

 

Vyhledávač internetu opakuje každou větu,

uchovanou mně i světu, tak jak každý kus byl hrán.

Lovím giga, mega, kila, ze všech scének sálá síla,

jsou to nesmrtelná díla. Jejich autor šifrován

klíčem k liptákovské truhle. Perfektně je šifrován

Mistr Jára Cimrman.

 

Obr Koloděj když dupe, ihned z vedlejšího kupé

steward s přilepeným toupé s vrtačkou je přivolán.

Hájek po vechtrovské stezce Sváťu Pulce, horolezce,

vede k obalené švestce. Strom má býti očesán.

Dřív než najdou třídní knihu, musí strom být očesán,

radí Jára Cimrman.

 

Cestou k severnímu pólu k Sirotkovům zajdou spolu

baron z uhelného dolu, Žílová i Wassermann. 

Ke stolu pak přizvou chodce s holí bez běžného bodce,

afrického domorodce, který lijavcem byl štván.

Kdy je Uku a kdy Lele do herberku takhle štván,

ví jen Mistr Cimrman.

 

Ave Mistře, jste jak socha, která pohledem se kochá

na němého Bobše, hocha, v hájovně jenž vychován.

V říši hudby na obzoru vidět Blaník, bájnou horu.

Do ní s pikslou od zázvoru děvenka jde pro šafrán.

Krásné ženy lepých tvarů, vzácnější byť nad šafrán,

stvořil Jára Cimrman.

 

Vy tu, Mistře, jste jak socha, která beze slov se kochá,

jak by Ludvík za Vavrocha k záskoku byl povolán.

Výjev z rozpálené trouby, kde si Hlavsa suší houby,

se skutečností se snoubí, duchem doby vyvolán.

Počat aktem, vstoupil v nebe. Český patron vyvolán

jménem Jára Cimrman!

 

Inspektora Trachtu hnedka prezentuje operetka

v roli porodního dědka, který, poslem světla hnán,

z vinárničky od Pavouka do nebe své vlákno souká.

Host můj pobaveně kouká a jen když je dotázán,

nahlas prozradí své jméno. Jenom když je dotázán,

krákne: „Jára Cimrman.“

 

Tahle hříčka, ta mě svádí. Vždyť už od dávného mládí

známou tvorbou Zdeňka, Ládi zájem můj je upoután.    

Velký Mistr v celé zemi proslavil se mezi všemi.

Je tu s námi. Nezdál se mi. Věčný hold mu budiž vzdán.

Tepem mojí klávesnice holt vám hold můj budiž vzdán:

Vivat Jára Cimrman!

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz