Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

31.            LIDOVÉ ZVYKY     aneb     STAVĚNÍ LIPTÁKOVŮ

Lidový zvyk stavění liptákovů se na českém venkově objevuje v jednom z tak zvaných osmičkových roků koncem první poloviny jedenadvacátého století, po tradičně  zpackaných volbách do komunální české subkomory euroasijského parlamentu. Své liptákovy si pod stromečkem staví náhlí zchudlíci, především ještě včerejší příslušníci podnikatelské vrstvy, obývající dosud z nutnosti a ze setrvačnosti tak zvaná satelitní městečka, spolu se zbohatlíky z řad bývalých nepřizpůsobivých spoluobčanů, kteří ve zpustošených domech nacházejí dostatek příležitosti k plnohodnotnému vyžití.

Prvními historicky doloženými konstruktéry plastového liptákova vyřezaného z dřeva duté lípy byla siamská dvojčata OTA a IVO. Ota původně bydlel ve Velkých Přílepech a Ivo v Malém Vestci. Když chudák Ivo nečekaně zbohatl dlouho očekávaným vítězstvím v soutěži Super Mlád, zakoupil luxusně chátrající vilu v Řitce a jeden z jejích rozměrných pokojíků nabídl o několik let staršímu Otovi.

Svůj společný výtvor vybudovali v levém horním rohu pravého anglického trávníku pod kvetoucí jabloní v zimní zahradě. Jejich následovníci potom umístění liptákovů obměňovali, avšak vždy dodržovali standardní půdorys, to je

 

                         

 

Na základě povolení od čínského unijního komisaře sídlícího v bývalém Putinogradu se mohl stát stavitelem liptákova kdokoli a směl použít jakýkoli materiál. Nebylo však možno překročit nepřekročitelné pravidlo, podle něhož veškeré osoby, zvířata i věci musely být voleny tak, aby se jejich podstatné jméno skládalo výhradně z písmen proslulé liptákovské tabulky. Tak základnímu tvaru se obvykle říkalo VILA a obrysovým čarám PLOT. Na autorově rozhodnutí bylo ponecháno, kam umístí hlavní postavu, jíž byl VOKÁT ve stadiu novorozeněte. Jeho provizorním lůžkem byl zvláštní OVÁL zvaný též KIVLO, tedy něco jako kolébka. Nad děťátkem se sklání půvabná PIKOLA, do jejíž tváře ovšem není vidět a za níž nesmí nikdo stát, a do očí zatím maličkého budoucího velikána pohlíží OPTIK. Roli strážných živočichů zastávají VLK a PÁV. Novorozeněti se přišli poklonit tři muži: OPAT, PILOT a PITLÁK. Poslední z nich je chápán jako komická figurka vědátora promeškavšího prvozářijové diktáty. Jinojazyčné mluvčí reprezentují ITAL a POLÁK. Při pečlivém pohledu se občas v zákoutí mihne taky PILÁT, právě si myjící ruce, někdy i krk. Ten se do vokátovského liptákova dostal úplně bezděčně, stejně jako do biblického kréda. Někteří tvrdošíjní cimrmanologové tvrdí, že v několika liptákovech byl zahlédnut i pověstný OTA PLK. 

Během času se vytvářely nové a nové modifikace liptákovů, přičemž začaly vznikat sekty dbající na ideovou čistotu. Tak třeba sdružení humpoleckých fundamentalistů (Hufu) považovalo za rouhání, pokud byla jakýmkoli způsobem propojena písmena A a L, označující jejich nejslavnějšího imigranta Hliníka.

Všeobecně zavržena byla varianta znázorňující nemluvně dychtivě vztahující ručky po nápoji, který tvarem vratné lahve, jaké se používaly na přelomu druhého a třetího tisíciletí, silně připomíná PIVO, zvláště když lahev podává dítěti jakási zjevně OPILÁ osoba.

Dlouhé diskuse se vedly o tom, zda lze jméno hlavní postavy používat ve zdrobnělém tvaru Vokátek a před dětmi předstírat, že to je on, kdo jim v příslušné době v neviditelné podobě naděluje dárky. Odpůrci tvrdili, že nám všechno nadělil jakýsi Santa Claus, který údajně kdysi na sebe dočasně vzal lidskou podobu a později se z vrozené skromnosti zřekl čestného titulu Santa. Debaty se brzy přeměnily v ostré hádky, které občas přerůstaly z verbální roviny až do roviny manuální, případně i instrumentální. Definitivně tato otázka vyřešena nebyla nikdy.

Naproti tomu došlo ke shodě, že nad vrcholem celé stavby by měl být umístěn nějaký výrazný symbol. Tím se původně stala KOTVA, avšak když se mezi členy nejrůznějších sekt vokátologů přemnožil výskyt šťouralů, kteří tvrdili, že kotva umístěná nahoře, je absolutní pitomost, bylo toto zobrazení naděje později přestylizováno do podoby proslulé šifry Mistra Vokáta, takže kompletní podoba lidového liptákova v polovině jedenadvacátého století pak měla měla tento půdorysně-bokorysný tvar:

                                                               bokorys

 

                                               půdorys

 

 

Zmíněné KIVLO neboli OVÁL bylo konstruováno v podobě ležícího céčka (viz obrázek), čímž bylo monogramaticky hermeneutickým způsobem naprosto jasně poukázáno na prvotní osobnost, která uvedla do pohybu všechny následující děje a události, včetně těch, které vycházejí z našeho proslulého palindromu i veškerých jeho anagramových variací, ačkoli v proslulé liptákovské kryptografické šifře toto písmeno (zřejmě zcela úmyslně) chybí.  

 

obrázek:

 

 

Diskutovalo se i o tom, zda právě tento tvar by neměl být umístěn jako vrcholek celé stavby. Když však někteří nadšenci tuto variantu realizovali v praxi, zjistilo se, že při dešti se nádoba naplňuje vodou, a svou hmotností pak bortí celou liptákovskou stavbu. Po přátelské hádanici všech stavitelů lidových liptákovů se došlo k  závěru, že tak jako tak každý ví, kdo byl původním liptákovským obyvatelem a že známá šifra neznámého epigona vlastně může výborně plnit funkci hromosvodu pro přímočaré, kulové i bulvární blesky.  

            Renomovaní neznámí skladatelé populárních písní (zvláště ve stylu ju-chej-te a mahoradha) se brzy začali předhánět ve vytváření lidových popěvků. Nejznámější se stala melodie „Půjdem spolu k Liptákovu“. Jak ukazuje druhý verš „je tam plno vzácných kovů“, její český text napsal  bývalý noční rozebírač kolejnic a kanálových poklopů, který se tak za jediný den zařadil mezi nejproslulejší anonymní české textaře a za první honorář si koupil luxusní sběrnu kovového šrotu. Jako přidruženou činnost si později přibral i sběratelství vokátovských rýmovaček. Sídlo této instituce umístil do přilehlé vily významného bezdomovce. 

Za jeden z nejroztomilejších textů, jejichž utajeným autorem údajně je sám Mistr Vokát, považujeme dílko nazvané Unce slunce, se stručným  podtitulem Pozlacovač omšelých nápisů. Objevili jsme ho až později na dně dříve zmíněné plastové tašky. Podle legendy šlo o reakci na poznámku jakéhosi amatérského básníka, že prý neexistuje rým na slovo slunce.

 

Meteorologa Kunce

            snažili se nachytat.

            Zeptali se, kam že Slunce

            po západu chodí spát.

           

            „Postrádáte vtipu unci,“

            odpověděl doktor Kunc.

            „V našem ústavu se Slunci

            věnuje jen docent Štrunc.

            

            Štrunc si na noc vodí kočky

            na dvůr pouští kocoura.

            Macek s mžouravými očky     

            celé noci procourá.

           

            Kočky mají na zrak punce,

            na vidění mají glejt.

            Ať je noc, či svítí slunce,

                        jim to může jedno bejt.

 

S panem Kuncem unci Slunce

                        puncujeme kvůli rýmu.

                        Vpašujem ji ticho-unce

                                    veršotepci některýmu.

 

Lidové liptákovy se původně stavěly ve stinných zákoutích ve slunných dnech babího léta, těsně před Vokátovým svátkem (původně dnem jakéhosi Václava). O stanovení přesného data celosvětového Dne smíchu (Diēs rīsūs) se mezi různými frakcemi Euroasijského parlamentu sváděly dlouhé slovní přestřelky. Většině diskutujících nestačila ke zdůvodnění vlastního návrhu dohodnutá půlhodinová lhůta. Když už se zdálo, že jakákoli rozumná domluva je vyloučena, přišel český světoposlanec IVO  L. PTÁK se zcela odlišným návrhem, totiž aby se Vokátův svátek posunul na nejbližší datum po jarní rovnodennosti, končící osmičkou. Ve svém odůvodňovacím projevu řekl pouze: „Jen tak.“

Těmito dvěma slovy zcela odzbrojil ostatní kolegy, kteří se v očekávání dlouhé řeči odešli občerstvit, a nestihli tak stisknout hlasovací tlačítka. Obratný Ivo L.Pták svým jediným hlasem dosáhl stoprocentního přijetí návrhu. Předsedající se v naprosté bezradnosti zdržel hlasování a zpozdile přispěchavší přeběhlíci z parlamentního bufetu do poslaneckých lavic ho zastihli ležícího v zasedací síni v mdlobách.

Když ho přivedli k vědomí, naléhavě na něj naléhali, aby zasedání anuloval, ale on tvrdošíjně zastával názor, že proběhnuvší hlasování je platné i bez účasti přeběhnuvších, načež zase upadl do mdlob. Nespokojenci si uvědomili, kdo je původcem celé kauzy a začali zběsile hledat Ivo L. Ptáka, ale ten jim mezitím zmizel v zákrutech a ohbích kuloárů a jeho kolegové si uvědomili, že už je pozdě ho honit.

Vítězství tedy nebylo jednomyslné, nýbrž jednohlasné, nicméně zcela platné. V praxi se zde ukázalo, jakou váhu má jediný hlas a jak dalekosáhle může ovlivnit další chod dějin.

 

 

 

 

 

32.        PIKANTNÍ KONFERENCE     aneb     ČTYŘPROCENTNÍ MENŠINA?

Jednou z mnoha dosud ne plně zodpovězených otázek zůstává i Vokátův vztah k ženám. Ačkoli my jsme zcela objektivně poreferovali o trojici maminek v Kamenici nad Lipou a ponechali jsme na čtenářově obrazotvornosti Mistrovy techtle se seismologickou asistentkou Richterovou, někteří tvrdohlaví amatérští sexuologové z profesionálního Teatrologického institutu Celosvětového ústavu vokatologie se snažili dokázat, že Mistr patřil ke čtyřprocentní menšině. Na toto téma byla uspořádána mezikontinentální konference ve školicím středisku Šukačka ležícím asi třicet kilometrů jižně od jihočeského města Klatovy (viz autoatlas ČR, Kartografie Praha, a.s., 2001, list 112f).

Vědecké setkání bylo spojeno s oslavami desetiletého výročí trvání institutu a účastníkům i účastnicím byl z registračního poplatku hrazen pobyt i pro registrované partnery a partnerky. Radikální frakce tam mluvila dokonce o menšině pětiprocentní, ale pod vlivem umírněného křídla, které se přiklánělo k pouhým třem procentům, se celá sekce nakonec sjednotila na aritmetickém průměru čtyři. Je ovšem nutno poznamenat, že přívrženci obou frakcí tvořili celkem právě čtyři procenta všech účastníků konference.

Nejhorlivějšími zastánci teorie o Mistrově čtyřprocentní orientaci, byl docent Wang-li-ho (na naší fotografii ten vpravo) a jeho choť Chu-ťan-ji (na fotografii ten vlevo). Hlavním argumentem celé skupinky byl všeobecně známý fakt o ryze pánském složení všech Vokátových divadelních souborů. Naproti tomu zbývajících devadesát šest procent odborníků tvrdilo, že v pánské divadelní společnosti Mistr nacházel oázu klidu po vyčerpávající práci pro blaho veškerého lidstva, že tam relaxoval jako někdo jiný třeba v obyčejné hospodě.

O vědeckou pumu se na sympoziu postaral mladičký vědecký pracovník L.V. Pikota, který během své nedávno dokončené doktorandské přípravy objevil ve stařičkých archivních materiálech zažloutlý dopis, nezpochybnitelně psaný vlastnoručně Mistrovým rukopisem. Na listě formátu A5 bylo toto prosté sdělení: „Zkontroluj genitálie! Dávaj se Ceny Thálie.“

Všichni účastníci se kolem lístku okamžitě shlukli a jeden přes druhého začali mačkat módní manžetové knoflíčky typu PTK se zabudovanými satelitními telemosty. Nastala nepopsatelná vřava, protože o totéž se snažil i druhý přes třetího a další předcházející přes dalšího následujícího. Předsedkyně byla nucena zjednat pořádek. Vyzvala všechny vědce, aby opět zaujali svá místa, a pak rozhodla, že pod dozorem unijního notáře bude pořízen dostatečný počet úředně ověřených kvalitních kopií a ty budou za mírný manipulační poplatek vhazovaný do ústavní pokladny zdarma rozdány každému z účastníků zasedání.

Když opadla první vlna vzrušení, přišlo několik bystrých vědců s konstatováním, že teď je důležité zjistit, kdo byl adresátem Mistrovy přátelské rady, především to, zda šlo o muže, či o ženu. Opět se všichni vrhli na L.V. Pikotu a ti starší se dožadovali, aby předložil i obálku, v níž byl lístek umístěn. (Pro většinu mladších účastníků byl samotný výraz dopisní obálka zcela neznámý.)

Nejmladší vědec, plně si vychutnávaje svůj první veřejný triumf, začal popisovat metodiku své výzkumné práce, ale byl umlčen netrpělivými hlasy renomovaných kapacit, vyzývajícími ho, aby si „tyhle slinty“ odpustil a ukázal obálku.

Mladík se přesto nenechal vyvést z klidu a potutelně pomrkávaje po svém bývalém školiteli, který mu během celého doktorandského studia neustále vštěpoval zásadu, že pro správné navození atmosféry závažnosti jakéhokoli vědeckého tvrzení je nesmírně důležité nevyrukovat s fakty okamžitě, zvláště jestliže je konkrétních dat k dispozici malý počet, a vůbec už ne, jde-li o údaj jediný, nýbrž že je nutno nejprve přednést rozsáhlé expozé, které se tématu dotýká třeba jen okrajově, ocitovat řadu autorit, popsat potíže se sháněním potřebných podkladů pro vlastní výzkum, nedostatek finančních prostředků, a pak se teprve oklikou přiblížit k tomu, co by se jinak dalo vyjádřit třeba jednou větou, důstojně pokračoval, dávaje si záležet na zřetelné artikulaci i dostatečně volném tempu svého výkladu.

Z výrazu bývalého školitele nebylo možno vyčíst, zda chování svého bývalého svěřence chápe jako trvalý úspěch svého bývalého působení, nebo naopak jako momentální drzou jízlivost, protože mu po několika vyslechnutých větách povážlivě začala klesat hlava. Probral se teprve tehdy, když rozčilený hluk vědeckých hlasů zesílil natolik, že předsedkyně, potají přezdívaná Brutální Nikita, zavřeštěla a zabušila střevíčkem do stolku tak silně, až se jí zlomil hlas a podpatek, a pečlivě vybranými nevybíravými slovy vyzvala přítomné ke klidu – s pohrůžkou, že jinak bude nucena vyvodit patřičné závěry a dát nedisciplinované vážené kolegy vyvést ze sálu.

V nastalém tichu zmlkl i referující vědec a vítězoslavně se rozhlížeje po rozlehlé místnosti plné vědátorů z celého světa, tiše čekal. Teprve když ho předsedkyně medovým hlasem poprosila, aby laskavě předložil požadovanou obálku, sáhl do aktovky, zvolna si upravil starobylý dataprojektor a pak bez komentáře promítl poněkud pomačkanou obálku, která měla odhalit pohlaví adresáta Mistrovy výzvy. V celém sále se najednou smísilo absolutní zaražené ticho s křečovitě vyráženými projevy zklamání. Adresa na obálce zněla:

Kočovná herecká společnost

vedoucí J. Machecí

(do vlastních rukou !)

Rozčarování přítomných vědců bylo tak silné, že předsedkyně musela znovu zjednávat pořádek. Speciálně se obrátila na delegáty v pravé zadní části sálu a celé české skupině vyslovila písemnou důtku a pozvání na mimořádně narychlo svolané společné zasedání Etického komitétu, Výboru pro ideologickou čistotu a Rady pro politickou korektnost. Dotyční se před oněmi třemi orgány měli zodpovídat z toho, že se vzájemně překřikovali naprosto nepřípustnými výrazy uvedenými v tajné vyhlášce 0596/jc/36, pod čísly 12 a 189 a přístupnými pouze osobám majícím globální prověrku pro stupeň „přísně utajované“.

Po tomto incidentu bylo ve třináct hodin a dvacet sedm minut jednání konference  odročeno na devátou hodinu a patnáctou minutu následujícího dne. Při neformálním večírku a ještě neformálnější noci se stanoviska delegátů i jejich registrovaných partnerů a registrovaných partnerek výrazně sblížila, a to nejen v rámci skupiny čtyři i skupiny devadesát šest, ale navíc i mezi oběma celými původně nesmiřitelnými uskupeními. Když se druhý den po jedenácté hodině podařilo zahájit pokračování sympozia za přítomnosti více než třiceti procent původních účastníků, nesly se všechny další projevy v plénu i v sekcích v tradičním pietním duchu úcty k Mistrovu životu a dílu. O událostech předchozího dne se v závěrečné zprávě konstatovalo, že proběhla velmi živá odborná diskuse, v níž byla vyslovena pestrá škála vědeckých názorů, někdy i značně odlišných, což je důkazem skutečně samostatné aktivní badatelské práce.       

Bulvární deníky Hrom, Luk a Hoho a se původně o konferenci vůbec nezajímaly, v domnění, že „ti vědátoři si tam zase budou plácat nějaké voloviny“. Hned po vypuknutí vřavy sice dostali echo z nezjištěných pramenů, ale než se dostavili, bylo po všem. A tak se zoufale snažili vytěžit ze své cesty jakoukoli zprávičku, která by se dala umístit na titulní stránku jako hlavní trhák. Zřejmě největší štěstí měl reportér Hromu. Zjistil totiž, že kousíček od zmíněné Šukačky leží jiná samota, nesoucí jméno Onen Svět. (Viz už zmíněný autoatlas.)  A tak si narychlo vyfabuloval příběh vědce, který měl také namířeno na mezinárodní zasedání, jenže se trochu opozdil a dorazil na místo v době, kdy už byly odstraněny dočasné orientační směrovky. Tak se stalo, že z auta vystoupil právě o ten kilometr vedle. Pohotový novinář toho využil ke zformulování celostránkového titulku: JEL NA ŠUKAČKU, SKONČIL NA ONOM SVĚTĚ. Náklad jeho deníku toho dne  stoupl o plných devadesát šest procent.

                                              o r i e n t a č n í    m a p k a

 

                                         

 

 

Kapitoly:    33 a 34

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz