Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

29.            PLASTOVÁ TAŠKA    aneb    LIPTÁKOVSKÉ CENTRUM SVĚTA

Domnívali jsme se, že zde naše vyprávění skončí. Místo takové pěkné závěrečné tečky za naším příběhem jsme hodlali krasopisně vykroužit velký otazník týkající se vzájemného vztahu jednotlivých hlavních postav i vedlejších protagonistů celého příběhu, se zdůrazněním jejich postoje ke smíchu, k jedné z činností, kterou v celé živočišné říši ovládá pouze člověk. Ale velmi jsme se zmýlili. Ten obrovský otazník nejen zůstal, ale zcela neočekávaně se zvětšil do rozměrů tak nedozírných, že nestačíme zírat. Ona gigantická plastická augmentace se udála takto:

Když konstábl Plikt beze stopy úplně zmizel, povalovala se v jeho zcela prázdném bytě poloprázdná nová plastová taška plná starých papírů. Přivolaný příležitostný odborný znalec Sten Boklind z univerzitní knihovny usoudil, že to jsou manuskripty ručně opsaných kopií seznamů univerzitních přednášek z přelomu devatenáctého a dvacátého století – mimochodem tedy z doby, kdy v proslulém českém Liptákově dosahovala svého strmého vrcholu rozsáhlá světoznámá univerzální činnost tehdy ještě neznámého geniálního velikána Járy Cimrmana. Těmito starými papíry, ručně zručně sestříhanými na přesné rozměry, byly před loupeží vypodloženy ty jediné dva pravé listy Wulfilovy bible, tedy ten levý i ten pravý.

Univerzitní knihovnický odborník Sten Boklind, pocházející z nedalekého historicky významného městečka Sigtuna, tvrdí, že v nově upravené výstavní místnosti jsou jakožto materiální podpora oněch dvou pravých listů Wulfilova rukopisu použity nejnovější reklamní letáky nejrůznějších veřejných i soukromých firem, převážně těch, které se nějakým způsobem zabývají nějakou jazykovou činností. Neměli jsme možnost ověřit si tuto znalcovu informaci z nezávislých zdrojů.

On sám nepřisuzuje samotným reklamám příliš velkou hodnotu, avšak důležité je, že prý každý návštěvník, který se při prohlídce vzácné památky byť jen letmo -a přitom zcela bezplatně- dotkne kterékoli z destiček volně ležících vedle světově významného textu, přispívá svou troškou k ekonomickému zajišťování plynulého chodu celé expozice.

Na náš výslovný dotaz, co máme udělat s těmi starými papíry, Sten jednoznačně rozhodl, že tohle se už k ničemu nehodí, a že se to tedy klidně může vyhodit. Jako ekologicky disciplinovaný občan, poctivě třídící odpad, už se chystal odnést papíry do kontejneru označeného slovem „papper“ a tašku do sousední nádoby s nápisem „plast“. Vtom kolem nás  znenadání jako kulový blesk prolétl již tolikrát prožitý ohromující pocit déjà vu. Z levého horního okraje jednoho z listů na nás zíral známý obrazec

 

 

 

 


Okamžitě jsme přítomného jmenovaného znalce dovedně dovedli ke dveřím a zároveň téměř nenásilně přiměli k souhlasu, aby nám papíry, které považoval za bezcenné studentské rukopisné opisy toho, co univerzitní knihovna vlastní v dostatečném množství tištěných originálů, půjčil. Jeho zelené svědomí jsme uklidnili ujištěním, že s veškerým odpadem potom naložíme opravdu ekologicky. Sten Boklind s kamennou tváří jen mávl levou rukou, pravicí se s námi s přáním mnoha úspěchů rozloučil a odešel.

V té chvíli náš mobilní telefon (v onom roce jedna z poměrně čerstvých technických novinek) oznámil příjem textové zprávy. Když jsme ji otevřeli, zavřeli jsme na okamžik oči a chytili jsme se za hlavu, vědomi si svého náhlého prozření. Text zněl: „Jak se jmenovala prvni ze tri maminek v Kamenici nad Lipou?“

S ušima přitisknutýma k telefonnímu přístroji, naivně se domnívajíce, že se odtamtud třeba ozve i nějaký zvukový dodatek, nervózně podupávajíce nohama a s očima opět široce otevřenýma, chvějícíma se rukama jsme ráznými pohyby zalistovali ve svých poznámkách, načež jsme se opět chytili za puštěnou hlavu. Jméno jedné té mladičké maminky s vokatým klukem v kočárku znělo PLIKTOVÁ!

Okamžitě nás začala zajímat totožnost odesilatele oné esemesky, ale místo telefonního čísla nám naskočil nic neříkající shluk písmen AIKLOPTV. 

A před námi znenadání ležel poklad – pro nás nesrovnatelně cennější než celý Codex argenteus i Wulfilova bible dohromady. Byla to událost, ke které se dá přirovnat snad jen Velký Vokátovský Třesk, případně možná ještě tak otevření liptákovské truhly. Nebylo pochyb o tom, že autorem písemností je náš Mistr a že před sebou máme jeho díla filozofická, metafyzická, jazykovědná, cyklistická, historicko-futurologická, politická a básnická.

V té chvíli jsme vůbec nedovedli odhadnout, jak dlouho nám bude trvat roztřídění, dešifrování, uspořádání, okomentování a sepsání stručného populárně vědeckého pojednání o této části rozsáhlého díla Mistra Vokáta, jehož pověstná šifra nás zdravila z většiny stránek. 

Při zběžném prolistování papírů nás hned na první pohled upoutala skutečnost, že převážná většina oněch nejrůznějších poznámek je psána česky. Občas se sice objevuje latina a švédština, a u některých pasáží nejsme schopni určit jazyk. Předpokládáme, že v tomto případě může jít o úmyslné důmyslné liptákologické kryptogramy, jejichž luštění si zřejmě vyžádá spousty úsilí i času, ale faktem zůstává, že dominantním jazykem je čeština!

O postupu své badatelské činnosti, na kterou jdeme ze samoty od lesa, budeme veřejnost průběžně informovat. Už v této fázi si ovšem pro jistotu dovolíme soukromě formulovat zatím plně ověřenou hypotézu, ke které beztak zřejmě sám od sebe dospěl každý průměrně sečtělý pozorný příčetný čtenář: 

Muž T., Göran Timmerman, Mistr Vokát -a ať nám nálezci liptákovské truhly prominou- i nejznámější Čech Jára Cimrman jsou různé zjevené podoby téže supergeniální osobnosti. Ale pak se nabízí i další představa, pro mnohé možná silně rouhavá. Jaké povolání měl jistý Josef, pěstoun osobnosti, o níž nám vyprávějí právě evangelia? Byl tesařem! Je zajímavé, že i on se drží ve značném ústraní, ve stínu svého adoptovaného syna i své požehnané ženy.

Pokud jde o časové relace, připomeňme si Vokátovo odborné pojednání nazvané Chronologická absolutní teorie relativity časoprostoru (CHATRČ), podle níž jsou naše pojmy „dříve“ a „později“, „předtím“ a „potom“, „tady“ a „tam“ pouhými pomocnými berličkami. To jen v našem přetrvávajícím primitivním chápání časové posloupnosti je nejstarším aktérem všech událostí biskup Wulfila (pokud sem náhodou nezařadíme i zmíněného tesaře Josefa). Teprve o třináct století později je jeho rukopisný překlad evangelií vložen do stříbrných desek a od té doby znám jako Codex argenteus.

Někdy koncem devatenáctého století se narodil český světový génius Jára Cimrman, jehož neexistenci si dnes nikdo nedovede vůbec představit, a bez něhož bychom se mimochodem nedostali ani na jedinou šlápotu Mistra Vokáta. Cimrmanovo rozsáhlé dílo objevují a důkladně analyzují kosmicky neméně slovutní vědci ve druhé polovině století dvacátého, kdy je nalezena pověstná liptákovská truhla. Tento největší Čech byl naposledy spatřen roku 1914, těsně po vypuknutí první světové války.

Od té doby jeho stopy zcela mizí, avšak vtom náhle na prkna světově proslulé nádražní restaurace šlápne náš známý, tedy onen původně neznámý muž T., a po rozhovoru s jakýmsi pevně usazeným kmenovým hostem (tehdy se ještě používal nepěkný germanismus štamgast) nasměruje své kroky do švédské Uppsaly, kde pod lehce průhledným pseudonymem Göran Timmerman v průběhu několika málo let vykonává obrovský kus práce v oboru všeobecné vzdělanosti lidstva.

Je to zřejmě tentýž velikán, který se po skončení první světové války vrací pod krytým přístřeškem otevřeného vozu pod svým skutečným jménem Vokát do své bývalé i budoucí vlasti, a snaže se co nejvíce utajit svou identitu, chrlí dále jeden nápad za druhým. Unaven rozsáhlou zakladatelskou činností, upouští od dalších aktivit, posléze upouští svůj slavný ledvinový kámen a záhadně se ztrácí. Přesné datum jeho zmizení není známo. Podle jistých indicií lze usuzovat, že to bylo někdy koncem třicátých letech dvacátého století. Je až zarážející, že informace o ledvinovém výpadku byla dlouho předávána jen ústním podáním. V kronice města Kamenice o ní není ani zmínka. Pozoruhodné ovšem je, že z obecní kroniky bylo vytrženo několik listů a ty zmizely neznámo kam. Ale ani na nich jsme žádné datum nenašli.

Mistrovo mistrovské sebezapírání dosahuje tak dokonalé dokonalosti, že povědomí o jeho osobě se čirou náhodou dostává na světlo světa (lux mundi) až koncem dvacátého století, zveřejněno je teprve koncem prvního desetiletí jedenadvacátého století a bádání o jeho životě a díle je v plném rozkvětu až v naší posthistorické epoše. Jenže: Kde je klíč k objevení jeho existence? Ano, nebojme se to veřejně říci úplně naplno. Po celou dobu byl a zůstává i nadále dovedně ukryt tam, kde leží centrální středobod veškerých světových historicky významných událostí, tak zvaně minulých, současných i budoucích, tam, kde je naše nejvýznamnější poutní místo, různými bájemi opředený a světovými umělci i vědci opěvovaný pověstný Liptákov!

Právě tato středisková vesnička trvale slouží jako nápaditě nenápadný úkryt pro sofistikovaně zkonstruovaný kryptogram Mistra Vokáta, muže, o němž se zmiňuje už zmíněný evangelista Marek. Kdo zosnoval dočasné uloupení Stříbrného kodexu, o tom se  prozatím nebudeme šířit. O nalezení vzácného rukopisu se zasloužil konstábl Plikt, který nás přitom bezděčně (?) přivedl na stopu obrovského stohu dokumentů o Mistrově nekonečně rozsáhlé činnosti, a potom sám beze stopy zmizel.

A všimněme si ještě jedné významné pozoruhodnosti. Biskup Wulfila pořídil svůj překlad ve čtvrtém století, to znamená v době, kdy prvotní vyznavači Ježíše Krista přestávají být pronásledováni a císař Konstantin obratně používá známý politický trik, spočívající v tom, že když se nějaké učení stane pro vládnoucí vrstvu nebezpečným, povýší onu teorii na státní ideologii a občany donutí, aby se před ní skláněli.

V té době se také kodifikuje biblický Nový Zákon jakožto jednotný útvar, jehož nejvýznamnější součástí jsou evangelia (česky „dobrá poselství“), tedy předtím roztříštěně kolující a často rozporuplná vyprávění o životě, smrti a zmrtvýchvstání očekávaného spasitele. Evangelií existovalo značné množství a tupé vládnoucí autority vedly ostré spory o to, která verze je správná a která falešná. Na výběr dohlíží církevní a v té době už současně i státní moc. Jako vyhovující byla uznána pouze čtyři evangelia, jejichž autoři jsou v české verzi známi pod jmény Matouš, Marek, Lukáš a Jan.

Náš pomocný zapisovatel pan Kareta jim důvěrně říká Matoušek, Mareček, Lukášek, Janoušek. (Jen zcela mimochodem okrajově poznamenejme, že zmíněného pána dokonale známe z jeho zrcadlového obrazu a že se pobaveně usmíváme, když občas někdo řekne:  „Kareta lhal“.)

Řada těch tak zvaně falešných vyprávění o spasiteli potom koluje pouze v tehdejším samizdatu pod označením apokryfy a jejich šiřitelé jsou tvrdě pronásledováni. A teď si položme otázku: Dá se vyloučit, že existovalo i nějaké evangelium podle Vokáta? Proč ne! A věděl o něm biskup Wulfila? Máme hypoteticky pádné důvody odpovědět na obě otázky kladně. Usuzujeme, že toto dílo, plné slovních hříček a různých legrácek, znal až podezřele velmi dobře, jenže tehdejší cenzura mu zakázala, aby o něm byť jen cekl, natož něco kecl. Smích je totiž pro každý fundamentalistický režim jedním z největších nebezpečí.

A zase ta podivuhodná řada: Wulfila – Vlk i opat – Liptákov – Muž T. – Mistr Göran Timmerman – MGT – zrcadlový efekt – konstábl Plikt – šifra Mistra Vokáta. Zapomněli jsme snad na někoho? Řetězec otázek, které jsou zároveň i odpověďmi.  

Tolik tedy rekapitulace dosavadních souvislostí ještě dříve, než později budeme referovat o dalších objevech, jak se nám je postupně daří dešifrovat z originálních pramenů. V následujících kapitolkách prozatím jen letmo nahlédněme do tak zvané budoucnosti, o níž ovšem víme, že je to pouze pomocné označení pro jednu buňku věčné a nekonečné časoprostorové plástve, jak to Mistr dokázal ve svém odborném pojednání.   

 

 

 

 

30.        OTÁZKY A ODPOVĚDI    aneb    VĚČNÁ LIPTÁKOVSKÁ ŠIFRA

Několik let po nárazovém vzestupu hladiny světových moří schválil Euroamerický podvýbor Indočínského parlamentu založení Celosvětového studijního střediska vokatologie (CSSV) čili WCVS (World Centre for Vocatology Studies). Jeho základem se stala proslulá Evropská liptákovská akademie (ELA) čili European Liptakov Academy (ELA). V zájmu zbytků národní hrdosti stojí za zmínku skutečnost, že akademickým senátem byla za čestnou ředitelku zvolena významná česká rodačka paní docentka Ela Černá, pocházející z České Bělé.

Ačkoli tato dáma z východních Čech z vrozené skromnosti při prvním vystupování z auta přes sídlem české pobočky ústavu projevila přání nevystupovat z vizuální anonymity, podařilo se nám získat virtuální portrét této významné vědkyně.  Pokládáme  si za čest, že jsme první, kdo ho zde může tajně zveřejnit:

                                                                                     

Přes velké pracovní zatížení neúnavným pronášením téhož únavného zahajovacího projevu v rozličných jazycích na všemožných celosvětových kongresech si paní ředitelka v pružné postavě uchovávala i pružně všeobjímající vztah ke své původní domovině. Při žádném služebním pobytu ve své vlastní vlasti neopomněla soukromě udělat tak zvané lázeňské kolečko, čili spa-circle, což čeští závistivci posměšně vyslovovali jako špacírkle.

Jako by se zde opakovala prastará historka se stařičkým mocnářem a procházkou na mostě, při příjezdu čestné ředitelky na území bývalé České republiky se mezi prostým lidem, hlavně mezi vysokoškolskými učiteli, ekologickými aktivisty a počítačovými programátory, běžně ozývalo hlášení „Už zase přijela ta černá špacírkle.“ Zmíněná první dáma posílala ze svých lázeňských pobytů vrátnému pražské pobočky originální pozdravy. Nejvíce se nám vryl do paměti tento:

Miluju Františkovy Lázně.

Vždycky tam líbám Františka

s trošičkou studu, kapkou bázně

maličký kousek od bříška.

Je politováníhodné, že takový literární skvost byl do celosvětových učebnic češtiny jako světového jazyka kategorie „dvojka“ zařazen až se zpožděním několika desetiletí. A už zcela nepochopitelné je to, že reakce dotyčného vrátného nebyly nikdy publikovány, ale byly objeveny jen čirou náhodou uklízecí četou paní Smetáčkové na starobylém soukromém Dokonalém Vokátově Duplikátoru ( DVD) ukrytém v levém dolním rohu pravé horní zásuvky jeho služebního stolu. Bylo by neodpustitelným hříchem je zde neuveřejnit:

I tělo měla bezvadné, 

co ani věkem nezvadne.

A tak si vzala do hlavy,

že zláká druhé pohlaví.

Zatím se nepodařilo zjistit, v jaké rovině se autorův vztah k ředitelce tak významného ústavu pohyboval. Ať už šlo o rovinu vertikální, horizontální nebo o obyčejnou šikmou plochu, jisté je, že onen vrátný, muž urostlé, svalnaté postavy (ve virtuálních výplatních výpisech vedený jako „Vrantišek Vrána, vedoucí vrátný, v.v.“) byl jednou z mála osob, která dosud toto starobylé povolání vykonávala.

Ve většině institucí společensky pozvolna degenerující technicky vyspělé části světa se označení vrátný, neboli returnér, používalo pro elektronické zařízení, které hned u vchodu vracelo návštěvníky, kteří se nemohli prokázat pětistránkovým písemným, náležitě orazítkovaným a několika podpisy opatřeným potvrzením o výsledcích testu své LVA (Liptákovská Vokátovská Afinita), a nemohli tudíž uvést svůj správný PIT (Personal Identification Tag). Jestliže v Celosvětovém středisku vokatologie dosud ve vrátnici seděla živá osoba, šlo buď o protekci, nebo o úmyslnou snahu vytvořit z této instituce jakýsi skansen. 

Zřízením celosvětového ústavu se ovšem vokatologické principy značně posunuly. Z původní činnosti několika entuziastických i nadšených privátních a soukromých badatelů, kteří z vnitřního nutkání či puzení nenápadně pátrali po jednotlivých kročejích a šlápotách věčného Mistra, se během poměrně historicky krátké doby stala hierarchicky uspořádaná globální organizace zaměstnávající nespočetné množství administrativních i tak zvaně vědeckých pracovníků. Ti vydávali nejrůznější dobrozdání, povolení, nařízení, příkazy, zákazy, výnosy, vyhlášky, dekrety, potvrzení, jakož i další úřední dokumenty.

Proslulým se stal na příklad i přidružený registrační úřad pro všemožné menšiny. V jeho archivech byla registrována většina obyvatel planety. Byrokratizace a formalizace dosáhla takových rozměrů, že když se jednoho dne v pravé poledne přišel skutečný Mistr Vokát fiktivně pod svým vlastním jménem, dovedně maskován nenápadným doprovodem bývalé vědecky nadané spolužačky a dočasné manažerky nezávislé agentury Liptakov Vocat Sexy Escort Girls, ucházet o místo nočního hlídače, byl z výběru uchazečů dosti nevybíravým způsobem vyškrtnut.

Naproti tomu ona brigádnicky si přivydělávající univerzitní odborná asistentka, které Vokát na ten den dočasně půjčil svoje logo na darovaný módní kostýmek a pět tisícovek na reprezentační výdaje, načež si ji s sebou vzal jako nenápadnou bodyguardovou sexbombu, byla s otevřenou náručí manažera oddělení pro lidské zdroje okamžitě přijata a ihned pozvána na soukromou zaškolovací projížďku služebním vozem.

Mistr na malý okamžik propadl depresi a do svého zápisníčku už si málem poznamenal pesimistický povzdech

Smrtka ví, smrtka ví,

                                               jak je život vrtkavý.

Toto dvojverší však nikdy nestačil napsat, protože mu do mřížek železné rohožky ve vrátnici propadla tužka a jak se pro ni shýbal, podrobně zaregistroval tělesné rozměry své průvodkyně Adély. Křepce se pozvedl do své trvale optimistické roviny a v duchu svého pověstného laskavého humoru si místo toho zaznamenal:

Přeměřil jsem Adélku

na šířku i na délku.

Délka dobrá. Horší šířka.

Je to víc, než měří dvířka.

 

Pokud jde o další aktivity proslulé paní docentky Černé, je zjištěno, že ráda jezdila na Capri, rozvíjela vokátovské zpívání na kůru a založila mezinárodní lidovou slavnost nazvanou pálení žáhy. O jejích cestách na kapry se ve svých pamětech zmiňuje poslední třeboňský baštýř  pan Stanislav Ráček.

Žáha byla dovážena z vyschlých deštných pralesů a obřadně se pálila při zahajovacích ceremoniálech různých mezinárodních kongresů a setkání, hlavně na luxusních antarktických plážích, kde ještě zbyl dostatek vody k uhašení případných žáhových požárů. Zbylé přebytky žáhy se v občasném výprodeji nebo na předvolebních mítincích rozdávaly i prostému lidu, zvláště silně přemnoženým starobním důchodcům, kteří za povolení své existence museli platit tak zvané spalovné.

Třeboňský mistr pan S.Ráček také podrobně popisuje už dříve popsané zpívání na kůru. Paní doc.Ela Černá se prý při svých procházkách kolem Světa v rámci lázeňské kúry s oblibou zastavovala u listnáčů i jehličnanů a na jejich kůru nazpívávala vtipná kouzelná říkadla, ta co právě ji napadla. Ve druhé polovině jedenadvacátého století se stromová kůra všeobecně stala vyhledávaným materiálem ve světových nahrávacích studiích. Nějakým nedopatřením se však české slovo kůra objevuje ve francouzsky psané podobě jakožto „coura“. Tady se neubráníme položení otázky, proč se tak stalo? Jsme skálopevně přesvědčeni, že tato skutečnost nemá naprosto nic společného s osobou významné rodačky z České Bělé, ale že jde o záležitost ryze jazykovou.

Jenže proč byla čeština zaměněna s francouzštinou? Šlo opravdu jen o bezděčné popletení pravopisu dvou jazyků, z nichž oba ve druhé polovině jedenadvacátého století byly podle mezinárodně přijímaného indexu komunikační významnosti (IKV) vypracovaného čínsko-indickou lingvistickou komisí rovnocenně řazeny do dvojky? Nebo se za záměnou slov kůra a coura skrýval nějaký závažný důvod?

Bezpečnou odpověď ani dnes neznáme. Proslulá liptákovská vokátovská kryptografická dešifrovací tabulka však už má přímo v sobě zakódovánu otázku: Jak je možné, že ke jménu LIPTÁKOV není třeba jen jako malý pietní kvítek položeno velké písmeno C ?

Máme zmíněnou záměnu kůry za couru chápat jako značně opožděnou kompenzaci tohoto nedostatku? Mistr Vokát i jeho krátkodobé alter ego muž T. mají své V i T bezpečně zajištěno. Není pochyb o tom, že v těchto iniciálách se se sofistikovanou skromností skrývá i prapůvodní liptákovský světový Velikán a Titán, bez něhož by nejen nebyla objevena proslulá šifra Mistra Vokáta, ale nevznikla by ani celá naše liptákovská civilizace. Bylo však nutno, aby od někoho konečně explicitně a bez jakéhokoli potlačování a tlumení naplno nahlas zaznělo i ono vysoké C. 

 

Kapitoly:  31 a 32

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz