Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

27.            VLČÍ  STOPA    aneb    POKLAD  NALEZEN

Dva dny po loupeži, v pátek 7.května 1995, se v centrále velvyslanectví České republiky ve Floragatan číslo 24 ve stockholmské čtvrti Östermalm rozdrnčel telefon. Švédská policie diskrétně požádala o rozhovor s některým z  diplomatů. Telefonistka přepojila do kanceláře kulturní atašé, sympatické a vzdělané štíhlé mladé dámy mluvící perfektní švédštinou.

Urostlý a pečlivě oholený policista v módním civilním oblečení se nejprve hlasitě dotázal, zda hovor není odposloucháván, potom pro jistotu vynalézavě zapnul svůj elegantní světletmavý elektrický holicí strojek jakožto rušičku a dostatečně hlasitým šeptem přešel rovnou k delikátní otázce. Jelikož zmizelý rukopis býval součástí rozsáhlých uměleckých sbírek císaře Rudolfa Druhého, bylo by možno vyslovit hypotézu, že by pachatelem byl nějaký Čech toužící z vlasteneckých pohnutek získat z ciziny zpět pro svou zemi předmět, který švédská vojska kdysi z Prahy jaksi, ehm, odvezla?

Paní atašé, obtížně rozlišujíc vrčení holicího strojku od chraplavého policejního šepotu, ujistila tazatele, že něco takového je vysoce nepravděpodobné. Obyvatelé její nedávno rozdělené republiky, která i nadále zůstává na pohled zemským rájem, se sice usilovně snaží rozhojňovat svůj majetek, zvláště v době, kdy se tou nejsložitější cestou přes tak zvaný socialismus opět dostali od kapitalismu ke kapitalismu, avšak v centru jejich zájmu leží mnohem konkrétnější způsoby materiálního obohacování. Je jen minimálně pravděpodobné, že by se teď někdo z obyvatel bývalé říše Rudolfa Druhého zajímal o bibli, navíc když je psána jazykem ještě méně srozumitelným než angličtina, i když existenci nějakého excentrického sběratele a najatých pachatelů nelze vyloučit, Češi teď sbírají všechno možné, třeba i kovové součásti železnic a kanálové poklopy. Zvídavý policista se zajímal i o jméno představitele nejsilnější církve, která ovšem mezi bezbožnými Čechy má jen velmi slabé postavení. Dověděl se, že český primas se jmenuje kardinál Miloslav Vlk.

Předem se zpětně omlouváme zmíněnému církevnímu představiteli a výslovně prohlašujeme, že nás ani na okamžik nenapadlo, že by on osobně mohl být do celé aféry nějak zapleten. Jenže to jeho jméno! Vlk! Ponechme stranou úvahu o tom, zda je nejvhodnější, aby se duchovním pastýřem stáda oveček stala právě osoba s tímto jménem, a aniž bychom se tohoto muže chtěli jakkoli dotknout, jen zcela okrajově poznamenejme, že jeden z jeho nezapomenutelných předchůdců, kardinál Beran, se nepochybně jmenoval vhodněji. Avšak z našeho badatelského hlediska se právě tato vlčí stopa stala signifikantní ve vztahu ke jménu starověkého autora v novověku opakovaně ulupovaného rukopisu.

Jak už jsme uvedli, jméno Wulfila je v gótštině deminutivum pro označení vlka, tedy vlček. Zdrobnělina nás trochu mátla, ale přesto jsme si vzali k ruce liptákovskou dešifrovací tabulku a zjistili jsme, že kombinace VLK v ní existuje. Pak nás napadlo posoudit zbývajících pět písmen. Jsou jimi P, T, I, A, O. Pustili jsme se do sestavování smysluplných variací a permutací, až jsme došli k překvapivému výsledku. Při použití všech osmi písmen je možno sestavit dosti výmluvné spojení VLK I OPAT. Tohle už nemůže být náhoda. Šifra Mistra Vokáta obsahuje jak jméno psovité šelmy, tak označení pro klášterního představeného!

Pokud je známo, biskup Wulfila nebyl opatem žádného kláštera, a opatem nebyl ani nejvyšší představitel relativně nejvýznamnější církve v silně ateistické středoevropské zemi  na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. V dané souvislosti však výraz opat můžeme chápat jako skrytě kryptografické označení pro jakéhokoli církevního hodnostáře. Genialita pověstného biskupa Wulfily spočívá v tom, že už ve čtvrtém století věděl o existenci Liptákova a že do názvu tohoto světového centrobodu sofistikovaně zašifroval i svoje vlastní jméno. Ano, to přesně odpovídá charakterovým vlastnostem i umělecko-vědeckým postupům našeho nesmrtelného liptákovského Mistra Vokáta!

Uppsalská univerzita vypsala odměnu sto tisíc švédských korun pro toho, kdo přivede policii na stopu a přispěje tak k navrácení vzácné památky. Noviny měly o čem psát, televize měla o čem mluvit, policejní konstábl Plikt (stejně jako jeho kolega Berglund) měl podle příkazu svého nadřízeného držet ústa, avšak ten se ve vší tichosti pustil do pátrání na vlastní pěst. Od jednoho dědka koupil za babku antikvární vydání kompletního nedokončeného překladu sebraných spisů Járy Cimrmana a den po dni po skončení služby na policejní stanici v Uppsale po páté hodině sáhl po klíčcích od svého nejnovějšího modelu saabu a vyrazil po dálnici na jih. V jedné stockholmské čtvrti si pronajal malou podkrovní místnost a po nocích se jal do poštovních schránek vhazovat vícejazyčné oznámení, že se hledají zkušení kominíci.

Najít kominíka ovšem bylo stejně obtížné jako najít samotný rukopis. Během prvního týdne se mu přihlásili čtyři, z toho tři v důchodovém věku, přičemž dva navíc trpěli závratí. Jeden z nich už od dětství, druhý od okamžiku, kdy bezděčně nahlédl do okna protějšího domu, kde nad diskrétně maskovaným sexshopem sídlil utajený erotický salón, oficiálně registrovaný jako fitness centrum Tipkoval.

Zdálo by se, že Plikt mohl být spokojen tím, že našel vůbec nějakého mistra tohoto   vymírajícího řemesla. Jenže konstáblovi to bylo málo. Usmyslel si, že kominíků musí být osm, a tvrdošíjně šel za svým cílem. Každý  kominík měl nějakého toho známého, třeba i mezi přistěhovalci, a tak slovo dalo slovo, kominík kominíka, konstábl Plikt si pečlivě zaznamenával jejich osobní údaje a přespříští středu mohl se zalíbením pohlédnout na čerstvou stockholmskou osmičku na svém odřeném stole. Ve čtvrtek ráno si k sobě zval jednotlivě kominíka po kominíkovi a každého podrobně seznámil se svým plánem. Tentýž den pro ně uspořádal poslední večeři spojenou se soukromým brífínkem.

Kominíci se rozešli po půdách označených budov a pustili se do hledání. Jeden z nich měl štěstí. V domě, v němž bydlela starší štíhlá dáma, majitelka elegantního módního salónu, objevil pravou plastovou tašku s falešnými bankovkami zcela amatérské kvality. Od konstábla Plikta se mu dostalo pochvaly (a navíc mu bylo dovoleno, aby si desetinu nalezených bankovek ponechal), ale hlavním předmětem hledání teď bylo něco jiného. A tak kominíci dál prolézali střechy a podkroví v celé označené městské obytné čtvrti. Následujícího dne je Plikt vybavil zvláštní pomůckou, aluminiovým drátem vytvarovaným do této podoby:

 

 

 


                  

Další činnost kominíků s rouškou zahalující jejich ústa je zatím zahalena tajemstvím. Bezpečně je doloženo, že přesně měsíc po krádeži vzácného rukopisu, 5.května 1995 krátce před třetí hodinou odpoledne, se ozval telefon v bezpečně střežené kanceláři bezpečnostního šéfa univerzitní knihovny. Zastřený hlas sdělil, že „jistý předmět nedozírné hodnoty“ je uložen v úschovním boxu číslo 198 na Hlavním nádraží ve Stockholmu. O telefonátu byla okamžitě informována policie, a na devatenáctou hodinu téhož dne byla do centrální policejní budovy v Uppsale svolána tisková konference. Na ní hlavní šéf vítězoslavně ukázal pro přítomné televizní kamery oba navrácené ukradené listy rukopisu Wulfilovy bible i se stříbrnými deskami. Univerzitní znalci potvrdili, že rukopis je neporušen. Jen na deskách byly objeveny drobné škrábance.

Policejní šéf nejprve sklidil ze stolu rozházené spisy a pak začal sklízet slávu, ale o průběhu pátrání a způsobu nalezení vzácného pokladu dodržoval důsledné mlčení. Na vyjádření díků ze strany univerzitního rektora reagoval s hranou skromností prohlášením: „Det var vår plikt,” což česky znamená „To byla naše povinnost.” Ale pozor! Dalo by se to vykládat jako To byl náš Plikt.” Že by tím chtěl podle pravdy upozornit na skutečnost, že jedinou zásluhu na nálezu má konstábl Plikt? Jenže jméno tohoto muže se nikde neobjevilo. A neobjevil se ani sám nositel tohoto jména. Od oné památné poslední večeře s osmi kominíky nadobro zmizel.

 

 

 

 

28.        OTÁZKY A ODPOVĚDI    aneb    VĚČNÁ LIPTÁKOVSKÁ ŠIFRA

V souvislosti s tajemným policistou Pliktem se samozřejmě nabízejí otázky: Proč jméno, které rozhodně nepatří mezi nejběžnější švédská příjmení? Proč kominíci? Proč počet osm? Jasná odpověď existuje jen na otázku o tvaru hliníkového drátu. Jde bezpochyby o šifru našeho Mistra Vokáta. Jenže jak ten s celou příhodou souvisí?

Došli jsme k závěru, že dílčí odpovědi na zmizení i znovunalezení Wulfilovy bible je nutno hledat v proslulé liptákovské dešifrovací tabulce. Pro jistotu si ji připomeňme:

 

 

 

 

P

 

T

K

 

V

 

 

 

      L

 

 

I

 

Á

O

 

 

 

 

 

V češtině je možno sestavit několik desítek slov, v nichž je každé písmeno obsaženo jen jednou. Ve švédštině je počet smysluplných kombinací menší, avšak i tak je jich až překvapivě dost. Nejvíc nás zaujaly následující možnosti. Jejich  české ekvivalenty uvádíme v závorce:

 

LAT

(líný)

LIV

(život)

LOVA

(slíbit, nebo také chválit)

PIL

 (šíp, šipka)

PLIKT

 (povinnost)

TAK

(střecha, případně také strop)

TAL

(projev)

TOLV

(dvanáct)

VAKT

(hlídka, stráž)

VAL

(volba)

VIK

(zátoka)

VIKT

(váha)

 

VILA

(odpočívat).

 

 

A teď si jednotlivá slova uveďme do souvislostí celého příběhu. Policejní konstábl se jmenoval PLIKT (povinnost). Předpokládáme, že to byl důmyslně zvolený pseudonym, ale  nesporně muselo jít o osobu, která byla seznámena nejen se životem (LIV) a dílem Mistra Vokáta, ale s celou liptákovskou grafémovou topografií. Byl neustále na stráži (VAKT) a protože nebyl vůbec líný (LAT), vydedukoval, že ukradený předmět bude umístěn někde pod střechou či u stropu (TAK). Proto sháněl kominíky a při večeři před závěrečnou akcí k nim pronesl v podkroví jedné dramaticky významné budovy u zátoky (VIK) Nybroviken projev (TAL), v němž zdůraznil, že velkou váhu (VIKT) při pátrání bude mít samotná šifra Mistra Vokáta, která může fungovat i jako šipka (PIL) vedoucí k cíli. Při svém smyslu pro povinnost (opět PLIKT) věděl, že nemá jinou volbu (VAL) a nedopřával si žádný odpočinek (VILA). A pak se pustil do díla, jehož vykonání někomu slíbil (LOVA), aniž čekal, že za to bude chválen (také LOVA).

Pozornému čtenáři zajisté neunikla nesrovnalost v počtu kominíků. Proč jich Plikt sháněl osm, když se přímo vnucuje jediná švédská číslovka obsažená v liptákovském seznamu, tedy TOLV, to je dvanáct? Pro osmičku má švédština výraz ÅTTA, a jeho sestavení z liptákovské grafematické zásoby je samozřejmě nemožné. Buď tedy byla o kominíky taková nouze, nebo byl konstábl nucen šeškrtat mzdové náklady, anebo je nutno hledat důvod někde jinde, a v tom případě opět jedině v samotné liptákovské šifře.

Další hypotetickou možností je i důkladná péče o kvalitní výběr a systematické vyřazování adeptů s nějakými závažnými vadami. V pozdějším stadiu výzkumu se v Pliktových zápiscích podařilo najít heslovité poznámky o některých kandidátech. Pozoruhodné jsou zvláště tyto:

  kandidát OP: Na stará kolena si musel opatřit zubní protézu.

  kandidát LT: Chodí do večerního výtvarného kurzu, ale stále maluje jen čerta na zeď.

  kandidáti IK a AV: Byli si navzájem za svědka na svatbě. Slíbili si, že si navzájem půjdou i na pohřeb.

Jaké jsou další osudy samotného muže jménem PLIKT, o němž zřejmě v plné míře platí úsloví „nomen – omen“? Za zcela symptomatickou považujeme skutečnost, že po provedení svého úkolu nadobro zmizel. Když se tento svědomitý policejní úředník druhého dne nedostavil na své pracoviště, a když nezvedal telefon, byli vysláni dva jeho kolegové, aby se po něm podívali. Ale za pootevřenými dveřmi našli úplně prázdný byt.

A nedosti na tom: To, co bylo oficiálně označeno jako škrábanec na nalezených stříbrných deskách, byl tento vryp:

 

 

 

 


Byl umístěn u alegorického obrazu, který v roce 1699 dal zhotovit kancléř Magnus De la Gardie. Jak už jsme uvedli, na obraze je znázorněn personifikovaný Čas, odvalující náhrobek, aby mohla vystoupit Pravda v podobě ženské postavy, která v jedné ruce drží Codex argenteus a druhou rukou ukazuje na biskupa Wulfilu.

Jelikož nápis je proveden v latině, podívejme se na jednotlivá klíčová slova a na jejich iniciály. Jak známo, pojmenování pro čas zní tempus (T), pravda je veritas (V). Písmeno V se objevuje i v polatinštělém tvaru jména biskupa Wulfily, jako Vlphilas. A teď si připomeňme protagonisty našeho příběhu: Na začátku se nám objevil neznámý muž T., v době svého severského působení používající jméno Timmerman. Postupným odhalováním jeho života a díla jsme dospěli k závěru, že tato osoba je totožná s Mistrem Vokátem (V). Ale onen personifikovaný čas ukazuje kromě biskupa Wulfily i na samotný Codex argenteus. Je zde tedy zastoupeno i písmeno C. Toto písmeno (rafinovaně ?) v liptákovské tabulce chybí, jenže kdo řekne Liptákov, tomu se nutně ozve i Cimrman (C). A buďme spravedliví. Bez znalosti díla českého génia Járy Cimrmana bychom se nikdy nedostali do Liptákova, a tak bychom neměli ani povědomí o Mistru Vokátovi. Další důkaz toho, že proslulý Liptákov je kolébkou naší vokátovské civilizace! A to už od biblických dob!

Poznamenejme zde jen na okraj, že přesně rok po nalezení oněch uloupených dvou stránek, v neděli 5.května 1996, se v těsném okolí knihovny pohyboval vyšší muž s vousy barvy pepř a sůl, pocházející z města, jež kdysi bylo centrem významné říše excentrického uměnímilovného habsburského císaře Rudolfa Druhého. Wulfilovu bibli si onen velký Čech neměl možnost prohlédnout, protože příslušná část knihovny právě byla v rekonstrukci. Zato zašel na návrší k zámku a pak pobyl asi půl hodiny v majestátní katedrále. Na několik dní si dokonce pronajal soukromý byt v podezřelé blízkosti oněch tří významných staveb.

Po navrácení vzácného rukopisu provedla uppsalská univerzitní knihovna stavební úpravy výstavní síně a teprve po delší době Codex argenteus vrátila na původní místo, tentokrát nejen jako jakýsi obyčejný exponát, nýbrž jako cennou a dobře střeženou památku, tvořící centrum rozsáhlejší expozice.

Když byl rukopis znovu zpřístupněn veřejnosti, zašli jsme se zálibně podívat na onen třicátý čtvrtý verš osmé kapitoly Markova evangelia a znovu jsme ho porovnali s latinskou verzí, kde se hned ve slově convocata ukrývá jméno našeho mistra. Náhle jsme však užasli, a nevěříce svým očím, přečetli jsme si prvních šest slov, tedy „Et convocata turba cum Discipulis suis …“  Při určitém úhlu osvětlení se nápadně zvýraznila i některá další písmenka, totiž „turba cum Discipulis“, a my jsme vedle jména VOKÁT zcela jasně četli slovo RISUS, tedy latinský výraz pro SMÍCH!

 

Kapitoly:  29 a 30

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz