Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

25.            LOUPEŽ V KNIHOVNĚ         aneb            ZÁHADA VZÁCNÉHO RUKOPISU

Časoprostorová neurčenost je překvapivě porušena v kauze, jejíž důsledky výrazně přebarvily pestrost široké palety až dosud zjištěných událostí Mistrova života a díla a přinesly naprosto překvapivé a šokující poznatky.

Ve středu 5.dubna 1995 v dopoledních hodinách podřimovala vstupní hala Univerzitní knihovny ve švédské Uppsale v poklidné atmosféře rutinního provozu. Knihovna zabírá celý třípatrový renesanční palác zvaný Carolina Rediviva. Při pohledu od Prahy je sice důmyslně skryta nedalekým lesíkem, avšak ze severu je v rovinaté krajině budova už zdálky dobře viditelná, protože leží na vyvýšeném místě poblíž zámku, kde bývali korunováni švédští králové. V téměř pravém úhlu ke spojnici knihovny a zámku se tyčí nejviditelnější dominanta města, majestátní gotická katedrála, v níž je mimo jiné pohřben zakladatel botanické systematiky Carl von Linné a nedaleko od něho mystický filozof Emanuel Swedenborg. Carolina Rediviva tvoří jeden z vrcholů trojúhelníku významných staveb, vzdálených navzájem jen několik stovek metrů. Jde o onu knihovnu, v níž nedlouho před zmíněným datem došlo ke známému Velkému Vokátovskému Třesku, bez něhož by bylo nemyslitelné následné dešifrování proslulé Liptákovské Tabulky.

Kolem dvanácté hodiny se kolem budovy začaly hemžit mohutné houfečky mladých lidí a pak se hromadně trousily do vstupní haly, jíž se vchází do budovy. Zanedlouho tady měly začít volby do studentského výboru. V této roční době už bylo možno konstatovat, že začíná konec zimy a že zanedlouho vypukne něco, čemu by se ve střední Evropě dalo říkat časné předjaří. Zaslechli jsme, jak se vytáhlý student postávající dva kroky od nás vytahuje tvrzením, že v nedalekém Anglickém parku zahlédl na jednom keři náznak lístkových pupenů. Hlavní brána se každou chvilku otevřela a většina příchozích mířila ke stolku, na němž byly rozloženy volební listiny a informační plakátky týkající se celouniverzitní studentské samosprávy. Někteří z příchozích halou pouze prošli a pokračovali dál do studovny. Bedlivě jsme sledovali, jak jen zcela ojediněle někdo zamířil od vchodu hned doprava, do obyčejné místnosti, kde byl vystaven největší poklad celé knihovny, a zároveň jeden z nejvzácnějších světových rukopisů, tak zvaný Codex argenteus, známý též jako Stříbrná bible či také Wulfilova bible.  

Monika Wennerholmová se držela za ruku se svým přítelem Jonasem Magnussonem a střídavě pohlížela do jeho obličeje a na jeho značkové hodinky. V jeho obličeji chyběl obvyklý zamilovaný výraz, na jeho hodinkách značky Oktáv chybělo pár minut do jedné. Monice vyhrkly z očí slzy. Když sahala pro kapesník, stačila zahlédnout, jak dva muži, kteří stáli těsně u vchodu, se rázně pohnuli směrem k místnosti se vzácným rukopisem. Zaregistrovala ještě, jak si jeden z nich nasazuje na hlavu kuklu a druhý vytahuje z aktovky kladivo. Monice bleskla hlavou obava, že vytáhne i srp a že tak vypukne nějaká revoluce, ale  to už v celé hale vypukla panika. Všichni si mnuli oči, někteří kašlali, jiní se dali do křiku. Začalo být jasné, že jde o slzotvorný plyn. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Individuální teroristické útoky tehdy ještě nebyly tolik v módě, bylo to v době, kdy stále ještě stála obě newyorská dvojčata i budova budapešťského parlamentu. Zanedlouho potom si Monika stačila všimnout, jak oba muži vybíhají ven a do aktovky cpou nějaký předmět. Vyrazili z budovy opět hlavním vchodem, který paralelně plnil i funkci hlavního východu, a Monika se s rozevřeným kapesníkem s Jonasem Magnussonem připojila k ostatním spoluslzícím a  spolukašlajícím. 

Za pár minut se halou mihl hlavní knihovník a za ním mírnou rychlostí proletěl šéf bezpečnostní knihovní služby. Každý z nich si na obličeji držel šátek a oba se důstojně řítili k nejcennějšímu místu celé knihovny. Tam jen stačili s hrůzou konstatovat, že horní deska vitríny z laminovaného skla je roztříštěná a střepy se válejí uvnitř i po podlaze. „Ukradli Stříbrnou bibli,“ křičel zoufale hlavní knihovník a bezpečností šéf doplňoval tuto informaci voláním „Stříbrná bible je pryč!“ Před budovou se rozječely sirény rychlých aut policie, hasičů i ambulance. Studentské shromáždění bylo ukončeno a policie se chvíli radila. Seržant Berglund, který měl být příští měsíc povýšen, horlivě trval na tom, aby nikomu nebylo dovoleno odejít, ale jeho kolega Plikt přikázal zotvírat všechny dveře a okna, takže davy slzících studentů se valily ven z budovy, spolu se slzným plynem. Seržant Berglund ještě chvilku protestoval, ale policejní náčelník ho vyhodil se slovy „Håll käften”, což domácí studenti hbitě přeložili naléhajícímu dopisovateli týdeníku Daily Wednesday jako „Shut up!“ Jeden ze studentů češtiny nabitý čerstvě nabytými znalostmi pohotově uplatnil svoje komunikativní dovednosti a staršímu pánovi, který mu připomínal Jaroslava Marvana, jak ho znal z filmových večerů pro bohemistické pamětníky, hbitě vysvětlil: „Derž hůbu!“  

To už hasiči a ambulance odjely, zato se dostavil rektor univerzity, krajský policejní šéf a davy novinářů. Okamžitě bylo vyhlášeno celostátní pátrání a na sedmnáctou hodinu byla na místní policejní ředitelství svolána tisková konference. Tam se zvědaví novináři dověděli, že byla ukradena Stříbrná bible. Je až zarážející, že si žádný z investigativních žurnalistů nevšiml skutečnosti, že u jednoho ze zaparkovaných aut s nápisem POLISVAKT, což česky znamená „policejní hlídka“, je písmeno S přimalováno dodatečně. Původně byla na vozidle zdánlivě nesrozumitelná kombinace písmen -P-O-L-I-V-A-K-T-. 

Řekněme si teď ale několik slov o onom ukradeném dokumentu. Je to rukopis psaný stříbrnými a zlatými písmeny na purpurovém pergamenu. Jde o překlad části evangelií z řeckého originálu do gótského jazyka. Dnes již dávno vymřelá gótština byla zástupcem východogermánské jazykové větve, a právě Wulfilova bible je nejstarší písemnou památkou psanou kterýmkoli germánským jazykem. Předpokládá se, že Gótové kdysi obývali i Švédsko. Samo jméno Wulfila je gótské a znamená „malý vlk“, tedy vlček. Tento muž se narodil kolem roku 311 pravděpodobně na území dnešního Rumunska a asi ve svých pětadvaceti letech, za vlády císaře Konstantina, byl vysvěcen na biskupa. Byla mu svěřena duchovní péče o křesťany na sever od Dunaje. Zemřel v Konstantinopoli, zřejmě roku 381. V souvislosti s překladem evangelií vytvořil abecedu gótského jazyka v té podobě, kterou použil právě ve svém rukopise.  

Osudy tohoto díla byly velmi pestré. Na jeho cestách Evropou figurují mimo jiné města Konstantinopolis, Řím, Ravenna, Cáchy, Amsterodam, a v neposlední řadě i Praha. Do rozsáhlých sbírek Rudolfa II. se Wulfilova bible dostala někdy těsně před rokem 1600. Tam si pobyla přibližně půl století. V létě roku 1648 byly Hradčany a Malá Strana dobyty švédskými vojsky, kterým velel polní maršál Hans Christoff von Königsmarck. Při plenění města odvezli  švédští mírotvorci mnoho cenností a mezi nimi právě i tento rukopis. Tehdy neměl nikdo ponětí o jeho hodnotě a významu. Byla to malá knížka, svým vzhledem nijak nápadná. Do bedny s kořistí ji jen tak z horlivosti přihodil jeden z vojáků, jakýsi Sven, který se posléze z Malé Strany probil až na Karlův most, načež se pod ním zapomněl a za ochotného přispění  děvečky Magdaleny položil základy v ústraní se držícího, ale urputně vytrvalého rodu, jehož potomky se zatím podařilo vystopovat až do počátku první světové války. Mnohem větší pozornost budil výraznější a podstatně rozměrnější Codex gigas, kterou Švédové podle ilustrace karikující ďábla pojmenovali „Djävulsbibeln“, tedy Ďáblova bible. Ta je opředena pověstí, že celý rukopis byl zhotoven během jediné noci za přispění pekelných mocností. Lídr našeho výzkumného týmu má na tyto mocnosti velmi svérázný názor, ale prozatím se o něm šíří jen v přísně úzkých vědeckých kruzích. 

Když švédská vojska po návratu z výletu do Prahy předávala své královně Kristině upomínkové předměty, zůstala Wulfilova bible téměř nepovšimnuta. Nesmírný význam tohoto rukopisu si uvědomil prakticky jen říšský kancléř Magnus De la Gardie. Protože byl současně i kancléřem Uppsalské univerzity, což údajně nebylo považováno za střet veřejných zájmů, a my tudíž ponecháváme tuto skutečnost mimo střed našeho soukromého výzkumného zájmu, usoudil, že nejlépe bude, když tento poklad věnuje právě nejstaršímu skandinávskému vysokému učení v celé Skandinávii. Pan kancléř dal pro rukopis zhotovit zdobené stříbrné desky. Na jejich přední straně je vyobrazen personifikovaný Čas, který odvaluje náhrobní kámen, aby mohla vystoupit Pravda, zosobněná ženskou postavou držící v jedné ruce Codex argenteus a druhou rukou ukazující na biskupa Wulfilu. Říšský kancléř nezapomněl zdůraznit svoje vlastní zásluhy, a tak dal alegorický obraz skromně doplnit nápisem ”Vlphila redivivus, et patriae restitutus cura M G De la Gardie R/egni/ S/veciae/ Cancellarij Anno 1699”. (Pro těch několik čtenářů, kteří možná mají mírné potíže s přesnou orientací v latině, tedy: „Wulfila vzříšený a navrácený do vlasti péčí kancléře Švédského království M. G. De la Gardie, roku 1699.”) Zadní deska byla pro jistotu opatřena ještě erbem rodu De la Gardie.

Zanedlouho o významu této nesmírně cenné památky nikdo nepochyboval a Švédové si uvědomovali, jak vzácný poklad mají -značně nedbale- uložen v bezproblémově přístupné místnosti několik metrů vpravo od hlavního vchodu do univerzitní knihovny. Rukopis byl vystaven v zasklené vitríně, přístupné ze všech stran. Dodejme jen, že před pátým dubnem roku tisícího devítistého devadesátého pátého mohl ony dvě stránky rozevřeného knihy spatřit na vlastní oči z kterékoli strany kdokoli, kdykoli si vzpomněl. Naproti tomu sehnat pro studenty češtiny díla proslulé trojice českých velikánů Pořízka, Klose a Zemánka byl o nějakých dvanáct let později i pro hlavního knihovníka obtížný úkol, o Veselých kouscích brouka Pytlíka ani nemluvě.

Ironicky působí zjištění, že právě den před onou loupeží se vedení knihovny radilo o přebudování expozice vzácného rukopisu, přičemž se zdůrazňovala také nutnost zavedení účinných bezpečnostních opatření. I akademické kruhy si začaly všímat změn ve společnosti. Tytam byly doby, kdy si běžný občan mohl v listopadu opřít bicykl o plot v parčíku před nádražím, a po jarním tání si ho tam v březnu zase vyzvednout, jen mírně zchátralejší, ale jinak nedotčený. Švagr pomocné knihovnice z oddělení barevných středověkých tisků ilustroval úpadek bývalé pověstné švédské poctivosti svým neuvěřitelným vyprávěním o tom, jak mu před týdnem před trafikou vypadla z kapsy kovová desetikoruna. Když to asi po půlhodině zjistil a vrátil se na místo, byla mince pryč.

 

 

 

 

26.        ČTĚME BIBLI    aneb    MAREK VIII,  34

Pokud pachatelé loupeže věřili, že mají v aktovce celý rukopis, velmi se mýlili. Kdyby jejich čin byl veden ryze zištnými pohnutkami, pak by šlo o akci naprosto neschopných amatérů. Vystavovatelé Stříbrné bible zase nebyli tak hloupí, aby do nedostatečně zabezpečené vitríny umístili celé vzácné dílo. Univerzitní knihovna vlastnila dohromady 187 listů Wulfilova rukopisu. Sto osmdesát pět z nich bylo uloženo v bezpečných archivních prostorech a pro oči veřejnosti byly vystaveny pouze dva originální listy, dovedně podložené bezcennými papíry tak, že se zdálo, jako by šlo o kompletní rozevřenou knihu. Tohle ovšem věděl jen velmi malý okruh zasvěcených osob. Originálem sice byly i cenné  stříbrné desky, zhotovené na pokyn říšského kancléře De la Gardie, avšak ty byly vyrobeny relativně nedávno, pár desetiletí po třicetileté válce, což je ve srovnání se zrodem rukopisu přece jen rozdíl třinácti století. Pro pachatele -či pro objednavatele loupeže- muselo být nepříjemným překvapením, když zjistili, že si v nedovřené aktovce přinesli pouhé dva listy mimořádně cenné památky, a jinak hromádku bezcenné makulatury. Ale co když cílem loupeže nebylo získat z čistě materiálních důvodů celý rukopis? Co když šlo o zcela jiné pohnutky?

Na těch dvou stránkách, které návštěvníci mohli před loupeží spatřit, byla část osmé kapitoly Markova evangelia. A právě u těchto několika veršů se na chvilku zastavme. Protože gótský jazyk neovládáme, porovnali jsme gótskou verzi se zněním ve staré švédštině, mírně archaizované moderní angličtině, klasické latině a kralické češtině. Už předem můžeme sdělit, že nás čekal obrovsky významný objev, který zcela vyvrací teorii o výhradně materiální motivaci loupeže.

Za nejzávažnější považujeme verše 30 a 34, a proto si je zde dovolíme ocitovat ve všech pěti jazycích.

 

Marek VIII, 30:

gót.

Iah faurbauþ im ei mannhun ni qeþeina bi ina.

švéd.

Så hotade ham them at the skulle ingom sāija om honom.

angl.

Then he gave them strict orders not to tell anyone about him.

lat

Et comminatus est eis, ne cui dicerent de illo.

č.

I přikázal jim s pohrůžkou, aby o něm žádnému nepravili.        

  

 

Marek VIII, 34:

gót.

Iah athaitands þo managein miþ siponjam seinaim qaþ du im: saei wili afar mis laistjan, inwidai sik silban jah nimai galgan seinana jah laistjai mik.

švéd.

Och kallade han till sig Folcket med sina Lärjungar och sade til them then mig wil följa han förfale sig sich och tage sitt Kors uppå sig och följe mig.

angl.

Then he called the people to him, as well as his disciples, and said to them, Anyone who wishes to be a follower of mine must leave self behind; he must take up his cross, and come with me.

lat

Et convocata turba cum Discipulis suis, dixit eis, si quis vult me sequi, deneget semet ipsum et tollat crucem suam et sequatur me.

č.

A svolav zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne.

 

Jistě se nikdo nenechá zmýlit skutečností, že v onom evangelistickém svědectví není výslovně vyjádřen podmět. Každému je jasné, že je to vyprávění o Ježíši Kristu, který promlouvá „k nim“, tedy ke svým učedníkům i k davu dalších shromážděných. Ve verši 30 požaduje zachování anonymity vlastní osoby a ve verši 34 vyzývá k odchodu do anonymity („zapři sám sebe“) i ty přítomné, kteří se k němu chtějí přidat.

A teď přichází důležité odhalení! Podívejme se pozorně na latinskou podobu verše 34, tedy „Et convocata turba …“ Ano, zde zcela jednoznačně čteme VOCAT! Abychom včas zabránili tomu, že by nás snad někdo hodlal obvinit z rouhání a vyhlásit nad námi klatbu, prohlašujeme, že v žádném případě nemáme v úmyslu ztotožňovat našeho Vokáta s biblickou osobností, o které mluví evangelista. Mistra Vokáta si spíš představujeme jako jednoho z těch, kteří v převleku za rybáře naslouchají jinému Mistrovi a posléze si berou k srdci jeho výzvu vydat se v sebezapření na velmi dalekou cestu.

Jak podivuhodné jsou cesty poznání! Stačilo přece, abychom v klidu domácí pracovny rozevřeli latinskou Vulgatu a v ní objevili ukryté jméno postavy, jejíž kroky se vytrvale snažíme sledovat. Proč bylo nutno absolvovat komplikované seznamování se Stříbrným kodexem, včetně loupeže oněch dvou stránek?  Zjevení Mistra Vokáta je dovedně zašifrováno v citovaném verši. Ekvivalentem latinského slovesa convocare, tedy českého svolat, asi je gótský tvar althaitan. Protože však sebekriticky přiznáváme silné slabiny ve znalosti slovesné morfologie vyhynulého gótského jazyka, zůstáváme jen u domněnky. Skrývá v sobě snad i toto slovo nějaké tajemné poselství? O tom se zatím vůbec neodvažujeme spekulovat. 

Až budu velký, chtěl bych být neznámým epigonem!”

 

Kapitoly:  27 a 28

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz