Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

23.            NEJVĚTŠÍ OSOBNOST           aneb            MODEL ČASOPROSTORU

Mistrův život a dílo zůstávají i v polovině dvacátého prvního století obestřeny řadou tajemství, mimo jiné pokud jde o jeho vztah k některým jiným osobnostem, téměř stejně významným. Když byla loni v březnu v pobočce Indočínského výboru, dočasně umístěného v budovách sídla jakési bývalé Evropské komise (nedaleko mořské mělčiny, na níž se kdysi rozkládalo Holandsko) vyhlášena anketa o největší osobnost Evropského poloostrova všech dob, bylo možno posílat hlasy jak muzeálními esemeskami a maily (jejichž princip se zachoval ještě z doby před náhlým totálním kolapsem internetu), tak právě projektovanými systémy PTK, LAI i nově vyvíjenou soustavou OV 21. Všude s výrazným náskokem zvítězil VOKÁT.

Negativisticky naladěná porota sestavená z pravnuků bývalé euroskeptické frakce však všechny tyto hlasy označila za neplatné. Rozhodnutí bylo malicherně zdůvodněno jednak údajnou nejistotou reálné existence zvolené osobnosti, jednak různým způsobem psaní jména, tedy volbou K nebo C, a přítomností či nepřítomností čárky na Á. (V úvahu se vůbec nebrala skutečnost, že mladší generace účastníků ankety jako způsob vyjádření generačního protestu používala nově objevenou starou generaci SMS, postrádající diakritická znaménka.) Sérii komicky trapných hádek ukončil čínský ideologický subkomisař pro Evropský subkontinent vydáním dekretu o anulování celé soutěže.

Pro zajímavost dodejme, že u osobností, jejichž existence byla uznána za nesporně reálnou, to je u jmen Albert Einstein, Jára Cimrman, muž T. a Göran Timmerman, byl počet hlasů rozdělen přesně na čtyři stejně velké třetiny, a na udělení tolika rovnocenných prvních cen by stejně porota neměla dostatek finančních prostředků, ani při eventuálním povolení čerpat z čínsko-indických fondů. (Za účelem prozkoumání tohoto téměř neuvěřitelného jevu byla před měsícem ustavena zvláštní matematická komise Světového společenství.) Snad nám současní profesionální čtenáři i budoucí amatérští historiografové prominou, když se my i v dalším líčení budeme držet tvaru Vokát (jímž budeme přepisovat i variantu Vocat a čínskou verzi Wo-kat), případně zcela prostinkého, ale nejvýstižnějšího označení Mistr.         

Dalším příznačným rysem, na který v Mistrově životě a díle stále narážíme, je až zarážející absence letopočtů a celková časová neurovnanost životních údajů. Zatímco Einstein má v podstatě kompletní biografii a u Járy Cimrmana je známo rodiště i několik možných letopočtů narození, je zdokumentován jeho pobyt v Liptákově a ví se, kde a kdy byl naposled spatřen, další dva géniové, to je muž T. a Göran Timmerman, se objevili zcela nečekaně – přičemž u obou mohlo jít o pouhý pseudonym. Možnou spojnicí mezi nimi je právě Vokát, avšak časové údaje chybí i u něho, a navíc je podivné, že se nikde nevyskytuje jeho křestní jméno. Klademe si ovšem otázku, zda právě tento zdánlivý nedostatek není naopak jedním z důkazů jeho velikosti. Vždyť tím se přiřazuje k osobnostem, jakými jsou třeba Buddha, Sokrates nebo Bohdalka. 

V následujících kapitolkách budeme systematicky referovat o dalších nesystematicky torzovitých výsledcích našeho uceleného předchozího bádání. Protože by se někdo mohl mylně domnívat, že naše líčení je často prezentováno ve zdánlivě zmatených časových i místních relacích, se spoustou prázdných vynechávek i spirálovitých opakování, považujeme za užitečné podat zde stručnou informaci o Vokátově odborném pojednání nazvaném Chronologická absolutní teorie relativity časoprostoru (CHATRČ).

V této práci, kterou nedovzdělaní řeckolatiníci, chtějíce vypadat dovzdělaně, označují jako Chronos admonet temporalia relatia civibus, vychází Mistr z vlastního výzkumu prováděného na hřbitovech, obvykle pod různými krycími označeními, jako např. Meadow, Bench, Fish, Knag, Shlice (kdybychom to přeložili do češtiny, tedy Louka, Lavička, Ryba, Souček, Šlajs). Okrajově dodejme, že občasné pobývání na hřbitovech bylo jednou z Mistrových oblíbených činností, při nichž viditelně ožíval. Kromě zapisování dat narození a úmrtí si horlivě poznamenával i některá jména a pak se snažil rozpomenout, zda znal někoho, kdo byl nositelem stejného příjmení – i když samozřejmě hledal pouze totožnost jmen, a nehodlal se hrabat v pozůstatcích vzpomínek na konkrétní osoby. V převážné většině případů se mu to podařilo, a pak vždy spokojeně pokyvoval hlavou a s výrazným pomlaskáváním si říkal: „To je krása.“ Při pobytu na hřbitově v Nové Vsi u Starého Města žádné takové příjmení nenašel. Smutně si sedl na obrubník středně velkého hrobu a zklamaně prohlásil: „Tak na tomhle hřbitově bych ležet nechtěl.“ Když se ho starší paní s koketním kloboučkem na hlavě a s dětskou konévkou v třesoucí se ruce s dotčeným výrazem ve vrásčité tváři zeptala, co se mu tam nelíbí, vysvětlil jí zcela prostě: „Dyť tady nikoho neznám.“

Prvním impulzem k vyslovení základního postulátu časoprostorové teorie bylo konstatování, že na náhrobcích se u jména příslušné osoby uvádí rok narození a rok úmrtí, přičemž celé období mezi oněmi dvěma letopočty se scvrkává na kratičkou čárku. Celý lidský život jako pouhá čárečka! Jde samozřejmě o nadsázku, o přehnané zjednodušení. Každý ví, že při znázorňování jakéhokoli období, ať už jde nejen třeba právě o délku života, ale i čerpání sociálních dávek, dobu potlesku nebo jednotlivého zívnutí, není z technických důvodů možno vést takovou čáru, jejíž délka by odpovídala reálnému trvání, byť i v sebevíce zmenšeném měřítku. Mistr si přesto při všech návštěvách hřbitovů pečlivě zaznamenával všechny ty čárečky do svého miniaturního kapesního maxizápisníčku a vždycky si barvitě představoval, jaké složité osudy se za každou z nich můžou skrývat.

Autor rozvíjí svůj poznatek dál a následujícím krokem, který ve svém pojednání učinil, bylo vyvrácení domněnky o výstižnosti schematického znázorňování času v podobě přímky či úseček na tak zvané časové ose. „Čas nemá lineární povahu!!!“ prohlašuje Mistr Vokát se třemi vykřičníky. Pro laickou veřejnost použil tuto populárně-vědeckou formulaci: „Čas má multisféricky kontinuálně propojený externě i interně vzájemně diskrétně navazující atemporální nevektorový charakter!“

Čtyřrozměrný sférický model své představy vytvořil Vokát pomocí tří pětiotvorových bublifuků. Po jemném namočení do zvláště vyztužené kapaliny a následném citlivém fouknutí se objevil jakýsi neobvyklý hrozen mající tvar oválné koule skládající se z nespočetného množství menších krychliček, jakož i trojúhelníků, válců a kuželů různých podob a rozměrů. Jednotlivé dílčí útvary měly ucelenou a uzavřenou podobu, přitom se však vzájemně propojovaly a překrývaly, každý byl propustný a umožňoval libovolně zrychlený nebo zpomalený volný pád i těsný vzestup z jedné části do druhé. Některé se zdály být zcela stejné, avšak v mírně změněném osvětlení se objevovaly jisté odchylky, zde menší, onde větší. Směr potenciálního pohybu nebyl předem ničím stanoven. I když pojmy „vpřed“ a „vzad“ ztrácely jakékoli opodstatnění, dalo se primitivní předvokátovskou terminologií tvrdit, že je možno volit některou cestu dál, stejně tak jako se podle libovolného přání vracet zpět do kterékoli časové oblasti, třeba i takové, která v tak zvané realitě nikdy neproběhla.

Při pohledu z určitého úhlu při určitém zastínění bylo možno z určité vzdálenosti spatřit v samém centru modelu známý obrazec

 

 

 

 

 


Řečeno zjednodušeně, na úrovni chápání průměrného jedince konce prvního desetiletí dvacátého prvního století, Vokát zde názorně demonstroval nejen tak zvané cestování v čase, nýbrž i možnosti měnit průběh událostí ve všech směrech našeho multidimenzionálního světa. Dalším pozvolným přifukováním se tento neustále pulzující model dal dál rozpínat, a jediným prudkým maxifukem bylo možno ho celý zbortit do pouhé kapičky, která měla neznázornitelně maličkou velikost fyzikálního bodu, tak zvaného bílého nic, čili white nothingness. „Toto je čas“, prohlásil Mistr stvořitel. „Hoc est tempus“, dodal a pro méně vzdělané pro jistotu ještě přeložil: „This is time.“

Je škoda, že Vokát neprozradil chemické složení oné pevné tekutiny, a že tedy ani v dnešní postvědecké epoše nejsou odborníci schopni vytvořit repliku modelu. Výzkumný tým chemiků Evropské liptákovské univerzity podrobil podrobnému rozboru proslulou formulku VOKÁT PIL a došel k senzačnímu závěru, že ve sloučenině jsou obsaženy nejen prvky kyslík (O), draslík (K), fosfor (P), jód (I), ale dokonce i hliník (Al).

Tento objev zapůsobil mezi širokou i úzkou veřejností jako výbuch bomby. Významný historiograf profesor Pikál, specialista na první polovinu jedenadvacátého století, přímo používá výraz hliníková bomba. Do té doby totiž neexistoval nikdo, kdo by pochyboval o tom, že hliník se odstěhoval do Humpolce, a mlčky se považovalo za samozřejmé, že se tam usadil natrvalo. A najednou se objevuje kacířské tvrzení, že dotyčný byl objeven v Mistrově zhmotnělém atemporálním modelu času! Filmový historik Karel Lipnický věnoval tomuto tématu osm dílů svého populárního seriálu a na potlačení humpoleckého povstání musely být přivolány dvě jednotky unijní pořádkové policie. Jen okrajově dodejme, že rodiště vousatého filmového historika leží nepříliš daleko právě od Humpolce.

 

 

 

 

24.       
VĚČNOST A NEKONEČNOST     aneb      CIMRMAN – LIPTÁKOV – VOKÁT

Zcela v souladu s tendencí spojovat vědu a poezii je nesena i rozsáhlá Vokátova filozoficko-didaktická báseň Správný věk, z níž bývají do všech čítanek pro třetí bé zařazovány tyto dvě strofy:

                        Je to bída, nemít nikdy správný věk.

                        Tam už starý, tady ještě mladý.

                        Minulost je jenom hrstka vzpomínek,

                        Budoucnost, ach, kdy už bude tady?

 

                        Tímhle klamem sama sebe nepodveď !

                        Život můžeš prožít ve vteřince.

                        Čas je veliké a nekonečné „teď“.

                        Nerozdrob tu hřivnu v drobné mince.

 

Považujeme za nutné uvést tato fakta o čase včas, dříve než budeme pokračovat v publikování svých -stále ještě značně torzovitých- poznatků o géniově životě a díle. I když jsme byli první, kdo autenticky a podrobně popsali příhodu muže T. v pražské nádražní restauraci na začátku tak zvané první světové války, tedy v době, kdy chybělo ještě více než půl století do historického objevu liptákovské truhly, z hlediska Mistrova atemporálního časového modelu to nic neznamená. Podle pravdy musíme přiznat, že se pokorně skláníme před objeviteli a stvořiteli českého velikána Járy Cimrmana. Bez znalosti díla tohoto velikána bychom se nikdy nedostali na stopu muže T., Görana Timmermana – a možná dokonce ani Mistra Vokáta. Jedním dechem však dodáváme, že si nejsme tak úplně jisti, zda sympatičtí objevitelští stvořitelé zveřejnili jméno obce Liptákov, tedy onen klíč k šifře Mistra Vokáta, dobrovolně úmyslně, nebo zda šlo o spontánní intelektovou inkontinenci, to jest nechtěný únik informace. Na druhé straně ovšem podle Mistrovy teorie, v níž čas je jen nekonečným „teď“, reálně neexistuje žádné „dříve“ a „později“. Nesporným faktem je, že celá naše vokátovská civilizace má svůj původ v téměř historicky bájném Liptákově.

Řada badatelů se plným právem táže, jak je možné, že tak všeobjímající činnost tak mimořádné osobnosti je dnes tak notoricky neznámá. Odpověď je jednoduchá. Důvodem je Mistrova slavná skromnost, kterou on sám důrazně propagoval jako svoji nejvýraznější vlastnost. Tam, kde se jiní sebevědomě drali do popředí, veliký Mistr jako typický malý český člověk nejraději lezl do pozadí. I při skupinovém fotografování (tzv. class photograph) si stoupal do poslední řady a na fotografovo zvolání „Pozor, vyletí ptáček“ se vždycky stačil bleskurychle sehnout a předstírat, že si upravuje oděv. Tady máme vysvětlení, proč se nedochovala žádná Vokátova podobizna, ani papírová, ani analogová, ba ani digitální.

Zatímco u normálního člověka existuje primitivní atavistická snaha nějak se zviditelnit, proslavit svoje jméno (třeba jeho naškrábáním na nejbližší zeď nebo viditelným umístěním u tak zvaně vědeckého či uměleckého díla), znakem moudré geniality je naopak dosáhnout naprosté anonymity, stát se zcela neznámým, zneviditelnit se, a nechat tedy svou individuální genialitu splynout s nadosobní genialitou nestvořeného, věčného, nekonečného  a všudypřítomného ducha. Za velmi signifikantní považujeme zjištění, že základní podstata této Vokátovy osobní originality spočívá v jeho originálním objevu, že nic není originální, že všechno už bylo objeveno. Byl to on, kdo řekl, že všechno už bylo řečeno. A dokonce napsal, že všechno už bylo napsáno. A právě proto, aby tuto svoji teorii dokázal v praxi, úzkostlivě se držel v anonymitě. Pokud ho něco napadlo, hned ho napadlo, že tohle už určitě muselo dávno napadnout i někoho jiného. A tak se důsledně, hlasitě a zcela otevřeně distancoval od svých vlastních myšlenek, objevů i vynálezů - a že jich nebylo málo! Takovýto postoj nemalou měrou přispěl k pokroku lidstva, ale velmi je tím ztížena jakákoli badatelská činnost právě v samotné oblasti vokátologie.

Pokud můžeme trochu předběhnout, tak si dovolíme ve vší skromnosti prozradit, že  nejnovějším originálním objevem našeho výzkumného týmu je zjištění, že Vokát už jako dítě na originální otázku „Čím chceš být, až budeš velký?” odpověděl celým souvětím:

Až budu velký, chtěl bych být neznámým epigonem!”

 

Kapitoly:  25 a 26

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz