Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

17.            SLOVA  A  SLOVÍČKA     aneb     BRÁNA  JAZYKŮ

Vokát nikdy nepřestal pociťovat morální povinnost nabízet dobrovolnou výuku své mateřštiny kdykoli, kdekoli a komukoli. Na základě mimořádně výrazného negativního posudku akreditační komise založil svou soukromou jazykovou školu českého jazyka pro přistěhovalce a byl prvním, kdo si uvědomil, že bez placení školného by existence takové instituce nebyla vůbec možná, případně by byla úplně nemožná. Z rekonstruovaných finančních dokladů se dá usoudit, že průměrná částka, kterou Vokát z vlastní kapsy studentům vyplácel, závisela na vzájemném poměru tělesné výšky k hloubce kapsy studujícího.

Názornou metodou Mistr Vokát vedl své studenty k samostatnému myšlení v českém jazyce. Kromě do očí bijících nelogičností, mezi které patří třeba dvojitý zápor ve větách Nemám nic, Nikdo to neví, nebo obtížně rozlousknutelný negativisticky laděný překladatelský oříšek Nikdy jsem nikde nikomu nic takového o nikom neřekl, poukazoval třeba i na nesmyslnost rčení vzít nohy na ramena, házet po někom očima, pouštět si pusu na špacír, lámat si hlavu. Praktickými ukázkami na vlastním těle demonstroval, že tyto činnosti jsou neproveditelné, na rozdíl od některých jiných. Tak třeba za pomoci patřičně ostré třísky předváděl, že je možno mít něco v malíčku, i za cenu úplné devastace svého pečlivého účesu ukazoval, že vůbec není problém mít máslo na hlavě, a přímo na adeptech doktorandského studia bohemistiky zase zjišťoval, kdo z nich má za ušima. Zvláštním šelestěním jazyka pak své žáky přesvědčoval, že vůbec nemusí být nesmyslný výrok Co na srdci, to na jazyku.  

Pouze v ojedinělých případech často docházelo k tomu, že žáci pochopili učitelovy pokyny trochu odlišně, než jak byly míněny. Tak za ním jednou přišli dva jeho bývalí zahraniční studenti a svěřili se mu, že by se kvůli jakési neodkladné záležitosti potřebovali vzdálit ze své vlastní promoce ve velké univerzitní aule. Mistr jim dal prostou radu: „Musíte se nenápadně vykrást.“ K Vokátovu překvapení oba setrvali na promoci až do konce a převzali diplomy od promotora a kytice od univerzitní stážistky Moniky Pravínské, přezdívané Mona Líza. Teprve za týden, když se snažili zpeněžit své zcela zánovní diplomy v antikvariátě a mírně povadlé kytice před hřbitovem, se zjistilo, že každý z nich obývá pouze čtyři holé stěny. Nenápadnost vlastního vykradení byla tak perfektní, že jim okamžitě bylo uděleno zvláštní stipendium pro zcela nemajetné a mimořádně nadané badatele.

Jen výjimečně vedla samostatná interpretace slovních hříček ke konfliktním situacím, což ovšem Mistr rozhodně neměl v úmyslu. Jednou se stalo, že si jistá studentka na svého učitele stěžovala, že ji nazval tlustou krávou s ošklivým kloboukem. Tak tomu ovšem vůbec nebylo a v zájmu pravdy je nutno citovat přesně. Příhoda se odehrála takto: Když Vokát jednoho odpoledne seděl ve své profesorské pracovně, uslyšel svým ostrým sluchem ze sousední studentské knihovny tupou ránu. Otevřel dveře a spatřil studentku na štaflích u nejvyšší police. Na dotaz, co to bylo za ránu, tázaná odpověděla: „Spadla mi kniha.“ Vokát jí spadlou knihu galantně zvedl a přitom laškovně zavtipkoval: „Až ti spadne ještě bachor a čepec, tak slez.“

Pestrost a bohatství češtiny Mistr ilustroval i zdrobnělinami. Přistěhovalí cizinci i  dočasně působící zahraniční poradci velkých bank a mamutích firem dychtivě zmenšovali stoly na stolky a stolečky, slova na slůvka a slovíčka, konta na kontíčka, firmy na firmičky,  peníze na penízky, ministry na ministříky (které ovšem bezpečně dovedli rozeznávat od maxistrýků).

Je samozřejmé, že tato oblast slovotvorby s sebou přinášela řadu úskalí. Vyučující byl nucen upozorňovat na různé záludnosti a uvádět některé výroky na pravou míru. Tak třeba tajemníkovi jistého nejmenovaného velvyslanectví v Praze musel vysvětlovat, že monarchu nelze označit výrazem králík ani v případě, že dotyčný vladař je velmi malého vzrůstu nebo jestliže mluvčí chce vyjádřit svůj pozitivní vztah k panovníkově osobě. Naopak zase když si jeden bankovní konzultant naříkal, že se mu uvolňuje stolice, Mistr podle ruky na tváři okamžitě pochopil, o co jde, a dotyčného poučil, že v ústech můžeme mít jen stoličku, i kdyby byla sebevětší. Snaživý žák hned vzápětí dodal, že ho taky bolí hlavička. Když byl opraven a bylo mu řečeno, že v tomto případě naopak deminutivum u dospělého člověka není namístě, nešťastník bezradně rozhodil rukama a rezignoval se slovy: „Já si asi dám na krk oprať nebo skočím z můstku..“ Tato drobná poznámka inspirovala Vokáta k napsání rozsáhlého naučně-zábavného pojednání nazvaného Hvězdný trpaslík nad obřím můstkem.

I přes riziko podobných drobných omylů Mistr Vokát své žáky neustále povzbuzoval v jejich tvůrčím přístupu ke zvládání jazyka a sám často uváděl žertovné ukázky. Tak v kurzu češtiny pro nedobrovolně akreditované zahraniční novináře například upozorňoval, k jakým nedorozuměním by mohlo dojít záměnou jediného písmena, kdyby třeba někdo napsal, že z obřadní síně vyšla nevěsta s mohutným čenichem. Pod známým Ladovým obrázkem zase vysvětloval, jaký je rozdíl, jestli někdo při pravé české hospodské rvačce utrží podlitiny, nebo poblitiny. Zmiňoval se i o situacích, kdy pouhá čárka dokáže vyvolat politickou aféru. Když se třeba členové nějaké politické strany nebo profesní organizace sejdou na společném zasedání a jako projev vzájemné náklonnosti si dávají drobné dárky, mezi jiným poličky, a v novinách se pak napíše, že si dávali políčky, bulvární média se toho chytí a hned se mluví o padání facek.

 

 

 

 

18.       VERŠOVANÉ DEKLAMACE         aneb            DIVADELNÍ  BOD

Ve své škole hrou se Vokát neomezoval pouze na hry karetní, ale pro své žáky založil i divadelní kroužek. Neměl lidí nazbyt, takže místo označení kroužek bylo někdy výstižnější používat výraz divadelní trojúhelník. Občas se dalo hovořit jen o divadelní úsečce, a několikrát se dokonce stalo, že šlo o pouhý divadelní bod, zato patřičné velikosti a záře. To když Vokát -jakožto autor, dramaturg, režisér, inspicient, rekvizitář, biletář, šatnář i herec v jedné osobě- předváděl na scéně některý ze svých polyfonních monologů.       

Protože Mistr občas míval silně slabou paměť, vypracoval pro své divadelní kusy důmyslný systém tak zvaných VAD, čili Vokátových auxiliárních deklamací. Když sám na jevišti ve své vlastní hře nevěděl jak dál, použil jedno z dvojverší, která měl pro jistotu zřetelně napsaná na různých součástech kostýmu, a obrátil se jím k partnerovi na scéně –  bez ohledu na to, zda tam vůbec nějaký byl. Nejčastěji mistrně předstíral, že oslovená osoba stojí někde na okraji zákulisí, kde ji diváci nemůžou vidět. Aby těmito verši ohromil publikum, používal v nich často nějaký šlechtický titul. Tak když nerozuměl, co říká nápověda, zadeklamoval osvědčenou výzvu

Mluvte víc nahlas, milý hrabě.

Tady vás slyším hrozně slabě.

Když se potřeboval podívat do textu, aby si uvědomil, která hra se momentálně vůbec hraje, odbíhal ze scény se slovy

Dovolte mi pár kroků, kníže.

Rád bych vás spatřil trochu blíže.

Výjimečně se stávalo, že naopak Vokát jako jediný věděl, jak má reagovat jeho spoluherec – to v případě, že se mu přece jen podařilo nějakého sehnat. Pro takovou mimořádnou situaci používal promyšlený trik. Přistoupil k dotyčnému, důvěrně ho uchopil za rameno a zadeklamoval:

Tady je cesta, sousede.

To je ta správná. Tou se jde.

Přitom stihnul dát partnerovi pokyny, co má udělat, případně říct. Pokud některý spoluherec měl už dávno zmizet ze scény a víc se neobjevit, považoval Vokát za zbytečné, aby plýtval energií vstáváním ze svého místa. V takovém případě se prostě ke kolegovi obrátil s výzvou

Můžeš jít po svých, věrný slouho.

Zacláníš tady příliš dlouho.

Občas Mistr cílevědomě využíval poznatku, že když člověk úplně otevřeně přizná svůj nedostatek, lidi mu to nevěří a domnívají se, že je to nějaké překombinované chytráctví. Když se Vokátovi nechtělo odkráčet ze světel ramp až někam k pokraji zákulisního šera, uplatnil tak zvaný zákulisní verbální únikový trik. Zarecitoval jednoduše:

Mezeru mám tu patrnou.

Paměť mám totiž chatrnou.

Na tohle povedené dvojverší obecenstvo reagovalo bouřlivým smíchem a nadšeně aplaudovalo Mistrově vtipnosti i originalitě rýmu. Mezitím zákulisní hasičský lobbista  třikrát hlasitě přeříkal Vokátovi jeho následující repliku a on ji potom šeptem zopakoval publiku, za dalšího neutuchajícího potlesku.

V této souvislosti se hodí uvést domněnku, že poznatek o tom, že za upřímným přiznáním vlastní neschopnosti hledají lidi nějaký nekalý úmysl, Mistr získal při sledování jiné scény, které se tehdy říkalo česká politická. Pokud tomu tak opravdu je, pak tento nápad souvisí s poznámkou A VOKÁT PIL Z POHÁRU H,  která se v autorově zápisníku opakuje už podruhé a jejíž ambulančně zrcadlová interpretace je každému zasvěcenci naprosto jasná.

Tak jako v každém divadle se ovšem i ve Vokátově souboru stávalo, že se někdy naprosto všechno vymklo z rukou a z hlediště začalo zaznívat zlověstné mručení. Pro tento případ měl Mistr vymyšlený trik nazvaný opona shora. Kromě jakéhosi údajného vzoru jedné kočovné herecké společnosti zde použil i informaci, že v Británii se prý na konci představení hraje hymna žádající, aby Bůh ochraňoval panovníka. Vokát dospěl k názoru, že se toho dá využít nejen v každém království, nýbrž i v zemích s monarchisticko-republikánským zřízením charakterizovaným tatíčkovskou hlavou státu sídlící na vysoko ležícím historickém hradě. Když tedy všechno spělo k nejhoršímu, vztyčil se Mistr  zcela znenadání uprostřed scény a majestátní deklamací ohlásil konec:

Ó králi náš, ó královno!

Tohle je všechno!

Jakmile diváci uslyšeli oslovení imaginárního královského domu, zmlkli a uctivě povstali. Vokát přitom stoupnul na tak zvaný čudlík poslední pomoci, kterému zkráceně říkal čupop. To bylo nášlapné zařízení, kterým se spouštěla opona tak, že úplně dosedla přesně po slově všechno. Reptání obecenstva utichlo a každý věřil, že je to jenom žert, že ještě přijde aspoň jedno dychtivě očekávané spásné slovo. Publikum čekalo a čekalo, a Vokát zatím mohl pěkně v klidu opustit budovu a zamíchat se do davu cizinců hemžících se na turisticky a památkově atraktivním Žižkově, aniž by musel nedůstojně prchat na velocipédu.

Při jednom odpoledním představení se během čekání ozval z obecenstva dětský hlásek: „Tati, a na co vlastně čekáme?“ A otec mu dost jadrně odpověděl. Z dotyčného dítěte se později stal významný absurdní dramatik, který svůj zážitek zpracoval ve známé hře, zveřejněné původně v zahraničí, a navíc pod pseudonymem. Ono výstižné slovo z otcovského jazyka ovšem autor nahradil jménem postavy, na kterou se také po celou dobu marně čeká. Drama je známé pod názvem Čekání na Godota.

 

Kapitoly:  19 a 20

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz