Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

15.            NEZISKOVÉ  ORGANIZACE   aneb   ZAHÁJENÍ  ZAHAJOVÁNÍ

Ve své staronové vlasti se Vokát ze soukromé iniciativy pustil ze svého utajeného soukromého bydliště do organizování veřejného života v nejrůznějších oborech. Využíval přitom svých minulých praktických zážitků i teoretických hypotéz. Když ještě v dobách švédského pobytu zavítal do krajin, kde se vzdálenost od jedné usedlosti ke druhé měří na desítky kilometrů, rozhodl se, že musí udělat něco pro povznesení domorodého obyvatelstva. Se souhlasem vládních míst založil nevládní Úřad pro řídce osídlené oblasti. Obyvatelům těchto končin tak poskytl pracovní příležitosti, protože zaměstnance úřadu získával právě odtamtud. Vycházel ze zásady, že čím řidčeji je některá oblast osídlena, tím víc zástupců musí v úřadě mít. Celé rodiny chalupníků a dřevorubců se radostně stěhovaly do metropole a z otců rodin se stávali vážení radové, sekční šéfové a definitivní úřední zřízenci. Jistou nevýhodou tohoto projektu bylo naprosté vylidnění některých území a příliš rychlý růst populace hlavního města.

Problémy využití volného času nového velkoměstského obyvatelstva řešil Mistr zakládáním dalších úřadů. Na prvním místě to byl Institut pro mládež a hřiště a vzápětí po něm následoval Výbor pro ženu a kuchyň. V zájmu rovnoprávnosti vypracoval ještě návrh zákona o zřízení Ústavu pro muže a hospodu. Tento projekt se těšil velké podpoře i u nejvyšších úředníků, avšak realizace nakonec narazila na zpátečnické prohibiční předpisy. Znechucený organizátor proto práskl do sobů a vydal se na jih, s jediným úmyslem: dát všechny své bohaté zahraniční zkušenosti do služeb své nově založené chudé vlasti. Pro další úsek géniova života je možno použít označení „Mistr zahajující, zakládající”.

Hned po triumfálním sešupu číslo dvě, tentokrát z Českého středohoří k Radobýlu (sešupové číslo jedna jsme přiřadili trase Cínovec – Dubí) stihnul Vokát během několikadenního přenocování v Lovosicích (odtud pochází přirovnání dlouhý jako Lovosice) založit společenský klub kouzelníků a iluzionistů S.K.Motér. Zatímco se majitel zájezdní hospody a obecní sluha snažili jeden druhého přetrumfnout ve vytahování králíků z cylindru do králíkárny a zase zpátky, Mistr za svítání zmizel, bez cylindru a bez obav o další osudy města Lovosic.

Potom už se génius objevuje v lůně své staronové matičky Prahy a na dlouhou dobu se s vytrvalou dočasností usídluje na vrcholu svých tvůrčích sil v útulné české kotlině. Pro začátek ukájí svou mentální vyspělost a momentální zálibu v monumentálním iluzionismu tím, že si pronajímá čtyři nově zbudované biografy, s cílem poskytnout obyvatelstvu, a zvláště mládeži, požitek ze šalebné hry světel a stínů, jak to doslova formuluje v proslulém projevu, který osobně pronesl při příležitosti slavnostního současného otevření všech čtyř kin.

Jako první trhák předem jisté sezóny uvádí svoje vlastní dílo Šero zákulisí, pojaté jako geniální domácí ideologickou polemiku s pozdějším zámořským snaživým filmovým pokusem Světla ramp. Hlavní myšlence byla podřízena režie, a především kamera. Film byl tak tmavý, že když se na plátně mělo objevit zářící slunce, stačilo, aby uvaděčka blikla baterkou. O obsahu mnoho nevíme. Jednotlivé milenecké páry sice kino opouštěly s blaženým výrazem ve tváři, ale na dotaz, o čem že ten film je, odpovídal každý něco úplně jiného.

Film byl nesmírně oblíbený i mezi promítači. Někteří si v době promítání Šera zákulisí vybírali náhradní placené volno, aniž to někdo z návštěvníků vůbec zpozoroval. Zanedlouho se jediným finančním nákladem stalo vylepení plakátu. Ze samotného filmu se bohužel nedochovalo ani bliknutí. Jen jeden z každodenních diváků si prý z kina odnesl stín na plicích.

Po kinematografickém úspěchu se Vokát s novým nadšením vrhnul se starou učebnicí gramatiky se skupinkou přátel do oblasti jazykovědné. Jeho prvním činem v tomto oboru bylo založení tak zvaného přechodníkového klubu, či -jak se nazýval oficiálně- Sdružení pro záchranu přechodníků, se zvláštním zřetelem k tomu minulému”. Stav se v této instituci předsedou, jsa zároveň výkonným jednatelem a čestným pokladníkem, složil nejprve slavnostní přísahu a vzápětí i hymnu spolku. Z Mistrovy originální hudby se zachovaly celé dvě velké tercie, zato z textu jen jedna malá část. Ta zní takto:

 

Setrvav v víře,

že Zem je koule,

sestoupiv pod chodník,

přes přechod míře

a oči poule,

zachráním přechodník!

 

Literární vědci obdivují hlavně první verš, ve kterém se autorovi podařilo použít tři ozdobné souhlásky V vedle sebe: „Setrvav v víře“. Tohle nemá v českém písemnictví obdoby!

Mistr Vokát se ovšem neomezoval na pouhé záchranářství starobylých slovesných tvarů, ale v rámci své lingvistické aktivity se pustil i do vytváření tak zvaných konverzačních figur pro účely debatní. Sem patřily především mimochodník, východník a záchodník.

Jako klasická ukázka mimochodníku se uvádí formulace: „Jistě. V tomhle máte pravdu. Ale naproti tomu jste si určitě  všiml, že …“. 

Za typický východník je považováno zvolání: „No vidíte! A to je právě ono!“

Záchodník byl původně vyjadřován žádostí: „Zajděte laskavě někam, kde vás nebudu vidět!“ Tato debatní figura se dočkala takové obliby, že ji uživatelé různě obměňovali podle aktuální situace, takže brzy vznikla spousta variant.

Debatní kurzy Vokát úspěšně spojoval i s další činností. Aby své krajany povznesl z přiťáplé obhroublosti k uhlazenému světáctví, což je doslovný citát, otevřel pro ně Kroužek sebevědomě noblesního vystupování (KSNV). Písemné doklady bohužel byly spáleny v hospodských kamnech ve Spáleném Poříčí v třeskuté zimě v roce 1929.

 

 

 

 

16.       VŠESTRANNOST    aneb    ZAKLADATELSKÉ MISTROVSTVÍ 

Při bližším pohledu zjišťujeme, že Vokátova literární činnost zdaleka není omezena na dramata, o kterých jsme se zmínili. To byl jen pouhý zlomek rozsáhlého díla, obsahujícího prakticky všechny známé i neznámé žánry, dosahujícího obsahové i formální dokonalosti a zasahujícího do všech oborů lidské činnosti. Pro Mistra je příznačné, že jeho hlavní snahou bylo zachování autorovy anonymity. O autorském právu s nadhledem prohlašoval, že leží pod jeho rozlišovací schopností. Svoje výtvory tu a tam vydával pod různými pseudonymy nebo je vydával za lidovou tvořivost. Jedním z mála bezpečně ověřených autentických Vokátových výroků je prohlášení:

„Chtěl bych se dožít toho, že budu oceněn až po smrti.“

V souvislosti s tímto proslulým přáním mu jeden investigativní žurnalista položil otázku: „Mistře, co si myslíte o smrti?“ Vokát bez rozmýšlení odpověděl:

„Smrti se nebojím. Život je nebezpečnější.“

Vokátova snaha o vlastní zneuznání byla tak silná, že nejen přísně utajoval svoje vlastní autorství u své vlastní tvorby, ale jeho cílevědomost šla tak daleko, že některá svoje díla sám osobně zakazoval. Bez jakéhokoli přehánění je možno konstatovat, že se Mistrovi podařilo simultánně stanout na absolutním vrcholu cenzury i autocenzury. Jen značně početnému hloučku jeho oddaných ctitelek a dobrovolných příznivců dnes vděčíme za to, že géniovo jméno nezmizelo úplně. V dočasném období uvolnění vokátovského absolutismu se jim na nedlouhý čas podařilo v Rytířské ulici otevřít Vokátovo muzeum, které návštěvníky seznamovalo alespoň s malou částí epochálního díla vynikajícího světoobčana českého původu. Zcela v duchu své nezřízené skromnosti se Mistr samozřejmě domohl brutálního policejního zákroku a následného uvalení nucené správy na všechny prostory muzea, s výjimkou vrátnice a přilehlé lékařské komory. Nadšeným obdivovatelům Vokátovy tvorby se podařilo zachránit pouze úlomky několika exponátů.

Nejslavnějším odštěpkem nesporně byla několikadílná monografie „Co se mělo udělat jinak“. První díl nesl název „Co se mělo udělat“ – s podtitulem „a neudělalo“. Druhý, závěrečný díl se jmenoval „Co se nemělo udělat“ – s dovětkem „ale udělalo“. Každý díl obsahuje řadu číslovaných kapitol, z nichž všechny, s výjimkou první a osmé, svědčí o neuvěřitelné šířce, hloubce a délce časoprostorového i mezioborového záběru Mistrova génia.

Velmi sugestivně působí rozsáhlé analyticko-syntetické pojednání nazvané „Jak bych to udělal já“. Zde Vokát vůbec poprvé vytvořil literární útvar, kterému se dnes říká bulvární autobiografická fikce (BAF). Hravě se nejen přenáší v čase a prostoru, ale s elegantní lehkostí píše překvapivě sám o sobě v první osobě, tedy v oné proslulé české ich-formě. Z hlediska literárněvědné teorie výrazně předběhl svou dobu tím, že vytvořil zvláštní způsob zpracování tématu, tak zvaně atemporálně-impersonální vyprávění. Právě toho ovšem později Vokát využil jako záminky k tomu aby dal svoje muzeum úředně zlikvidovat.

Při dočasném otevření muzea  (proslulým kasařem Josefem Mrázkem, známým spíše pod jménem šikovnej Pepa) se skupina Mistrových fanoušků, členů tak zvaného Vokát fan clubu (VFC), rozhodla některé pasáže Mistrova vyprávění zhmotnit, konkrétně ztvárnit do podoby nadživotně velkých figurín z kvalitního mýdla Hellada. Obrovské proslulosti se dočkala hlavně tři sousoší. Prvním z nich byl komický výjev nazvaný „Mistr prošťuchuje Eustachovi trubici“. Géniův altruismus zase vyzařoval z útvaru „Mistr odfoukává Papinovi páru nad hrncem“. Třetí soumýdlí bylo pojato tak surrealisticky a imaginárně, že k němu muselo být připojeno delší slovní vysvětlení. To znělo: „Mistr nacvičuje s Ludolfem parádní nekonečné číslo, bez kterého se neobejde žádná dokonale kruhová cirkusová manéž“. Po drastické autocenzurní destrukci muzea vzaly bohužel všechny mýdlové monumenty zasvé a byly z nich zhotoveny tisícovky disneyovských mýdlových trpaslíků, včetně tří Sněhurek. - Ty si vzal za své jeden malíř pohádkových aktů.

Formu fiktivní autobiografie udržoval autor v několika po sobě jdoucích lichých  kapitolách. Ve třinácté kapitole vidíme hlavního hrdinu v okamžiku, kdy se rozhodl přijmout nabídku jistého Potěmkina, aby v komunálních volbách kandidoval na funkci starosty v jeho obci. Právě když Mistr otvírá ústa a chystá se říct „ano“, otvírají se současně dveře a do místnosti vchází Jeník. Žádá Mistra o pomoc při založení městečka, které hodlá pojmenovat po svém švagru Golčovi.

Po založení Golčova Jeníkova se Vokátovi zakládání měst a osad zalíbilo natolik, že se po určitou dobu stalo jeho nejmilejším hobby i koníčkem a velmi si na svém zakladatelství zakládal. Této činnosti je věnována kapitola osmnáctá, tedy pro zpestření sudá.

Když jakýsi přistěhovalec -tenkrát se místo Ital říkalo Vlach- hodlal založit Dubí, Vokát ho prozíravě varoval, že by se mu tam usadily samé pětapadesátky. Ital si naštěstí nechal poradit a Vlachovo Březí dnes obstojně prosperuje. Ochotná manželka současného starosty pana Vlacha nám důvěrně prozradila, že je stále v naději na zvýšení počtu obyvatel svého bydliště.

I v Mnichově Hradišti s láskou a vděčností uctívají zakladatele svého města. Dočasný kustod Vokátova muzea tvrdil, že onen mnich, podle kterého se město jmenuje, nebyl nikdo jiný než sám Mistr, který sem jednoho slunného předjarního večera dorazil v pršiplášti s kapucou. Na vzdálenost jednoho a půl metru vypadal jako opravdový žebravý mnich a o tuto iluzi nechtěl připravit uvítací výbor skládající se z dvojice dalekokozrakých stařenek, jednovaječných dvojčat Kuběnkových. Kustod, který se pro svou výřečnost těšil velké oblibě návštěvníků, občas výpravám vypravoval, že Mistr byl přivítán chlévem a holí, ale toto zkomolení je nutno přičíst na vrub jeho vrozené huhňavosti. Určitě měl na mysli „chlebem a solí“.

Vokátovo vlastenectví se projevilo, když  ho po úspěchu Mnichova Hradiště požádal proslulý Géza Varga, aby založil nějaké to hradiště i pro jeho krajany. Mistr tehdy rezolutně prohlásil: „Žádné Uherské Hradiště zakládat nebudu!“ V období zakládání Brodů ještě rezolutněji odmítl založit Uherský Brod. Když byl uhry příliš obtěžován, postavil se do hrdé pózy před zrcadlo a zvolal: „Uhry budu nemilosrdně likvidovat!“ A skutečně. Jakmile se mu nějaký objevil u nosu, hned ho pořádně zmáčkl.

            Karlu Havlíčkovi prozíravě poradil, aby se neusazoval v tom městě, které je zrovna náhodou nejblíž jeho rodišti, ale aby si raději prodloužil rekreační pobyt v Tyrolsku. Zatelegrafoval mu tehdy: „Karle jeste vydrz – stop – Nemci budou jednou definitivne odsunuti - stop - Brod bude navzdycky tvuj – stop - navzdycky tvuj V - stop.“ Tento telegram je součástí známých  Havlíčkobrodských elegií vydaných v nakladatelství Pohledští Dvořáci. (Paní ředitelce děkujeme za laskavé zapůjčení fotokopie.)

Naproti tomu se Mistr s velkou ochotou podílel na založení Českého Brodu. Doprovodil to výrokem: „Zatím tady sice žádnou vodu nevidím, ale my Češi to brodění budeme setsakramentsky potřebovat. Ono nám ještě párkrát nejen poteče do bot, ale budeme v tom až po krk.“

 

Kapitoly:  17 a 18

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz