Databáze učitelů

Databáze překladatelů

Databáze tlumočníků

 

    PROFESIONÁLNÍ JAZYKOVÝ SERVER                      výuka   -   překlady   -   tlumočení

 

.... trochu humoru a poučení ....

Kapitoly:  1 a 2  3 a 4  5 a 6  7 a 8  9 a 10  11 a 12  13 a 14  15 a 16  17 a 18  19 a 20  21 a 22  23 a 24  25 a 26  27 a 28  29 a 30  31 a 32  33 a 34   35

 

 

a

Kopie  Anonymního  Rukopisu  Epigonské  Legendy

Torzo  Apokryfní  Hypertrofované   Atemporální  Literatury

ŠIFRA MISTRA VOKÁTA

aneb

LIPTÁKOVSKÉ ŠLÁPOTY

 

 

13.            SKANDINÁVŠTÍ LEGIONÁŘI   aneb   PÁTÉ KOLO U VOZU
V minulém období se v učebnicích dějepisu vynechávala nebo překrucovala různá fakta. Avšak nepodléhejme iluzi, že dnes už je v naší historiografii všechno úplně v pořádku. Tak v souvislosti se vznikem Československa je až nápadně zarážející jedna skutečnost. Je pravda, že se leckde můžeme dočíst o legionářích vracejících se ze západu, jihu a východu. Ale našel některý současný historik dostatek občanské odvahy, aby se byť i jen několika řádky zmínil o legionářích severských? Nebo snad máme uvěřit, že by se žádní čeští bojovníci ze Skandinávie nepřihlásili, aspoň dodatečně? My jsme si tuto otázku nejen položili, ale podařilo se nám objevit spolehlivého informátora, který si nepřál být jmenován. Ten potvrdil, že švédské legie opravdu existovaly. Od téhož Josefa Zaháňky z Bohosudova jsme se dověděli, že šlo o pozoruhodnou jednotku, které velel urostlý, mírně prošedivělý muž s hustým plnovousem.

Skandinávský oddíl se vracel do nově založené staré vlasti jednoho slunného pošmourného odpoledne, zanedlouho po skončení první světové války. Cestoval v uzavřené části otevřeného vozu, který byl tažen čtyřmi soby. Ačkoli už byl pokročilý listopad, na silnici číslo pětapadesát v úseku mezi Cínovcem a Dubím přišla na prostředního soba opožděná říje, a čtyřspřeží se tak na chvíli stalo neovladatelným. Severským legionářům nezbylo nic jiného, než prostředního soba bezprostředně vypřáhnout a v krušnohorských hvozdech ho ponechat volání divočiny.

Bezpečnost další jízdy tím nebyla nijak ohrožena, protože velitel oddílu naštěstí měl pod plachtou svůj nejnovější vynález, jímž bylo páté kolo u vozu. Poznamenejme zde na okraj, že když o několik večerů později vynálezce nepozorovaně namontoval tento předmět na valník povozníku Hejdovi z Kobylis, setkal se s nevděkem. Jakmile to Hejda zjistil, hnal Mistra zdviženou holí ranním přízemním mrazíkem pustými ulicemi a vykřikoval navíc ještě něco o hnání sviňským krokem. Vynálezce se však brzy dočkal zadostiučinění. S prudce rostoucím rozvojem motorismu se toto geniální zařízení stalo povinnou součástí výbavy všech automobilů. Aby úřední místa nebyla nucena uznat Mistrovo prvenství, vymysleli přičinliví byrokrati pojmenování „rezervní kolo”. Jak ovšem na první pohled vidí každý laik, třeba i nemotorizovaný, nejde opravdu o nic jiného než o slavné Vokátovo páté kolo, běžněji známé pod zkratkou VPK, či jak motoristé jedenadvacátého století důvěrně říkají vépékáčko.

Jak přesně vypadala uniforma skandinávských legií, to se zatím nepodařilo zjistit. Je však pravděpodobné, že nejvýraznější součástí byly jakési plstěné čepice. Náš informátor zde použil germanismu „filcky“. Prohlašoval dokonce, že jeho babička onoho večera taky nějakou chytla, i když netrval na tom, že přímo od velitele. I tak se nám ovšem zdá nepravděpodobné, že by příslušníci oddílu při triumfálním sešupu z opuštěných krušnohorských hřebenů házeli okolostojícím jásajícím davům právě čepice, a lehkomyslně se tak zbavovali charakteristické součásti svého stejnokroje. Byla založena zvláštní parlamentní vyšetřovací komise historiků a ta dospěla demokratickým referendem k závěru, že se náš nejmenovaný zdroj tímto způsobem jen pokoušel propašovat sebe a svoje předky do učebnic dějepisu. Rozhodli jsme se proto považovat za naprosto irelevantní údaj o tom, zda babička pana Zaháňky nějakou plstěnou čepici měla, či ne.

Pokud jde o osobu velitele, byl jím nepochybně sám Mistr. Na základě sugestivní otázky připustil náš informátor možnost, že někteří kolemstojící vítali onoho muže skandováním „Ave, Vokát!“. Za nezdařený pokus o nejapný žert považujeme jízlivou poznámku švédského bohemisty Karlssona, že šlo o pokřik „Ať jde votaď!“ Zde je ovšem nutno vzít v úvahu i informátorův pokročilý věk, momentálně plná ústa a trvale zanedbaný stav neúplného chrupu.

 

 

 

 

14.       RICHTEROVÁ ŠTKALA            aneb            STEP BY STEP 

Přesný počet členů legií není znám. S určitostí víme, že kromě samotného velitele patřila k jeho oddílu jistá Richterová, jejíž jméno se dodnes užívá při určování síly otřesů půdy, v podobě tak zvané Richterovy škály. Tady je nutno uvést na pravou míru jeden z mnoha historických omylů. Dnes se většina průměrně vzdělaných lidí domnívá, že jde o škálu, kterou sestavil nějaký pan Richter. Jen nepočetnému kroužku nadprůměrně zasvěcených intelektuálů je známo, že v onom označení je skryto jméno Vokátovy přítelkyně Richterové, kterou si ze svého exilu vezl jako vědeckou asistentku. Omyl je snadno vysvětlitelný. I když šlo o ženu, v jejím příjmení nebyla žádná přechylovací přípona -ová, takže světové maskulinistické hnutí se této vzácné ženy bez jakýchkoli skrupulí násilně zmocnilo, a z českého jazykového hlediska ji tak připravilo o samu podstatu jejího ženství.

Mistr navázal první kontakty s Richterovou u postranního vchodu do budovy Evropského seizmologického ústavu, aniž původně měl nějaké postranní úmysly. Stalo se tak jednoho temného večera, který ve svém deníku označil za jeden z nejsvětlejších okamžiků svého zahraničního pobytu. Potom se setkávali pravidelně každé sudé pondělí, s výjimkou státních a církevních svátků, ve tři čtvrtě na osm. Dlouhé zimní večery krátil Vokát sobě i své přítelkyni tím, že jí sugestivně líčil lahodný říz plzeňského piva, aromatickou vůni olomouckých syrečků a nenapodobitelnou libozvučnost českých souhláskových skupin ve větách Mlž zvlhl z mlh, Chrt zmrzl skrz srst, Vlk zhltl hrst srn. Teprve když Richterová jen tak mimochodem reagovala na konkrétní situaci slovy Nedrž prst v zmrzlině, byl Mistr její výslovností nadšen a spokojeně si olízl všech deset.

Při opěvování krás svého jazyka se však jednou nechal strhnout k nerozvážnosti. V záchvatu jakési exhibicionistické vychloubačnosti nepředloženě před Richterovou odhalil naráz nejen obě svoje mateřská znaménka, ale i všech sedm pádů svého mateřského jazyka. Richterová byla touto bezohlednou brutalitou otřesena. Jejím otřásáním se rozechvěl celý skandinávský žulový masiv, naštěstí pouze na tak malý zlomek sekundy, že to stačil zaznamenat právě jen Seizmologický ústav, na jehož půdě epicentrum záškubů leželo. Tuto aféru, která se odehrála přímo pod střechou hlavní budovy, ovšem vedení ústavu ututlalo.

Pohlížeje na svou přítelkyni, cukající nohama na půdě tak význačné instituce, dostal Mistr jeden ze svých mnoha geniálních nápadů. Po tomto šokovém zahájení se rozhodl pro metodu postupných kroků, kterou později na mezinárodním kongresu v Benátkách nad Jizerou pro lepší srozumitelnost označil výrazem „step-by-step“. Na toto pojmenování si bohužel nevyhradil autorské právo, a tak dnes nikdo neví, že vymyslitelem je právě Vokát. (Poznamenejme okrajově, že štkavé vzlyky, které Richterová při každém kroku metody step-by-step vydávala, posloužily mimo jiné jako inspirace ke vzniku tklivé ruské lidové písně „stěp da stěp krugóm“.) 

Experimentátor nejprve Richterové poskytl dostatek času k uklidnění, potom ji odvedl od okna a začal ji systematicky vést od jednoho pádu k druhému, přičemž si v průběhu každé seance vedl pečlivé záznamy o síle štkavých cuků své ochotné  spolupracovnice.

Jestliže se dnes při nějakém zemětřesení udává stupeň otřesů na tak zvané Richterově škále, jde o politováníhodné jazykové zkomolení. Etymologické výzkumy ukazují, že termín „škála“ vznikl z minulého příčestí ženského rodu českého slovesa „štkát“ při velmi ledabylé neortoepické výslovnosti. V dochovaných útržcích experimentálního protokolu je v kolonce stupeň otřesů, s podtitulem Richterová štkala, zapsána otázky kdo?, co? , a k ní je v rubrice nadepsané otázkou jak moc? přiřazen výsledný údaj Richterová štkala – jedna. Na následujícím řádku je vedle otázky koho?, čeho? zaznamenána v pravé rubrice informace otřesy Richterové – dvě. Tímto způsobem pokračuje Mistr ve svých zápisech dál, až k číslu sedm. Potom už nechává stupnici tak zvaně otevřenou, protože při otřesech přesahujících sedmý stupeň nebyl schopen udržet nejen vlastní emoce, ale ani vypůjčenou tužku.

Z kompletních zbytků fragmentárního protokolu se dá vyvodit jednoznačný závěr: Každý stupeň otřesu na tak zvané Richterově škále je původně totožný s pořadovým číslem českého pádu. Ve zmíněných záznamech je například uvedeno, že při otřesech pátého stupně Richterová extaticky pátým pádem volala: Vokáte! Vokáte! Při otřesech šestého stupně Richterová štkala tak, že v žádném lokále nezůstal jediný předmět na svém místě a ve své původní podobě. A instrumentální vlny sedmého stupně  už otřásaly nejen něžnými dívkami, ale i otrlými námořníky, stejně tak jako všemi neživotnými předměty, a dokonce i jinak takovými stabilními a neutrálními místy jako venkovskými staveními, hlavními nádražími či světoznámými náměstími.

Vokát pokračoval v experimentování s Richterovou i po návratu do své staronové vlasti. Kompletní škála otřesů, škubů, záchvěvů, trhů a cuků je zdokumentována fotograficky, laskavostí pana Lipše, majitele fotosalónu v Uhřiněvsi. To, co přinášel ze své spoře osvětlené obskurní temné komory, byly opravdu otřesné obrázky. Poznamenejme jen okrajově, že jedna z mnoha póz, které Richterová zaujímala, majíc nohu ve zcela neuvěřitelné poloze, se později stala podkladem pro vznik výzvy týkající se trhnutí si nohou.

 

Kapitoly:  15 a 16

 

 

 © FACTUM CZ, s.r.o.     1999 - 2010

info@FactumCZ.cz